Jednání s ministerstvem nestačí, je čas na veřejný kreativní odpor
Než se dostanu k destabilizované situaci v kultuře v Česku, odskočím si nejprve na sousední Slovensko. V březnu totiž dospěla poprava slovenské kultury, realizovaná současnou vládou premiéra Roberta Fica, do další fáze. Rada Fondu na podporu umenia rozhodla o zrušení víceletých smluv na podporu projektů nezřizované kultury. A to v průběhu jejich platnosti, v době, kdy jsou projekty rozjeté, z čehož pro ně plynou závazky smluvní, finanční i k veřejnosti. Celkově jde o smlouvy přesahující 2 miliony eur. Slovenská republika dala najevo, že smlouvy s ní neplatí, což je zásadní otřes podstaty právního státu, otřes, který se neobejde bez soudních sporů. V reakci protestují studující i kulturní scéna. Iniciativa Otvorená kultúra svolala pochod Bratislavou na 31. března, nazvala ho: Veľká kultúrna mobilizácia! Takú eště nehrali.
Jana Bohutínská. Foto: Petr Kurečka.
Ještě ke slovenskému dění, 20. března slovenský Denník N přinesl rozhovor s odstupující ředitelkou Divadelného ústavu Alžbetou Vakulovou. V rozhovoru natvrdo říká: „To, čo sa momentálne deje, smeruje k vyhladovaniu Divadelného ústavu a k jeho postupnému zániku.“ Na Slovensku není chráněný skoro nikdo. Ani nezřizovaná kultura, ani velké instituce. Co na dění u jeho slovenského protějšku říká vedení Národního institutu pro kulturu, nástupnické organizace Institutu umění – Divadelního ústavu, kterému zasadil ránu už minulý ministr kultury Martin Baxa? Veřejně se za slovenskou organizaci nepostavilo, z vnějšku viděno, natvrdo mlčí.
Přitom nemlčet je zásadní. V Domě fotografie v Galerii hlavního města Prahy končí výstava nazvaná Slobodná národná galéria. Popis jedného zápasu. Dokumentárně mapuje ovládnutí SNG nominanty Ficovy vlády, konkrétně kádry ministryně kultury Martiny Šimkovičové. Především však mapuje sdílenou a v činech solidární osobní statečnost, vzešlou z nitra galerie. Tehdejší ředitelka SNG Alexandra Kusá se odmítla vládní garnituře podvolit, odmítla kolaborovat, nemlčela, byla odvolána a s ní následně hromadně odešli i zaměstnanci a zaměstnankyně instituce. To je odvaha, která i v Česku bude potřebná jako sůl.
K výstavě se v Domě fotografie konala diskuse, kde mimo jiné vystoupila také Alexandra Kusá a spolu s ní například Darina Alster, umělkyně, která spoluvede Ateliér Nová média 2 na Akademii výtvarných umění v Praze. Darina Alster vyprávěla svůj starší zážitek z Polska, kdy z tamní kulturní scény zaznívalo, že v Polsku se kultuře nic stát nemůže, protože v Polsku to přeci není jako v Maďarsku. Oba státy jsou pro Česko spolu se Slovenskem předvojem v tom, jak reagovat na pravicově populistické až krajně pravicové vlády. Ani v jedné ze zmíněných zemí možná nejprve, jako v Česku, nevěřili, co vše se může pod takovou politickou garniturou kultuře stát.
A že to v Česku není jako na Slovensku, jako v Maďarsku, jako v Polsku? Tak tím už se chlácholit nelze, jejich směrem máme našlápnuto. Jasně to vidí třeba studentstvo, které protestovalo nejen proti sníženému rozpočtu na shromáždění 11. března na Malostranském náměstí. A které především ve spojitosti se svými požadavky, které zveřejnilo (zde), šíří petici za odvolání nebo demisi ministra kultury Oto Klempíře.
Mezitím divadelní a taneční asociace dál jednají o sníženém rozpočtu a radují se na sociálních sítích z každého Klempířova slibu, který avizuje potenciální zvýšení peněz na jednotlivé dotační programy Ministerstva kultury. Sluší se jim upřímně poděkovat za to, že informace zveřejňují. A poděkovat i těm úřednicím a úředníkům, kteří se i teď snaží pracovat pro rozvoj nezřizované kultury, nikoliv pro její ničení. Jenže potenciálně vyšší peníze už nejsou řešením. A začínají to naštěstí chápat i lidé ve vyjednávání s ministerstvem aktivní, jak ilustruje aktuální text Adriany Světlíkové, ředitelky Nové sítě, pro Deník Referendum (Jednání ministra s kulturou? Jen kecy v kleci, číst můžete zde).
Co se totiž chvíli zdálo jako hlavní téma při schvalování poníženého rozpočtu, již hlavní téma není. Dění v kultuře je jen jedním střípkem do celé vládní mozaiky, složené z pravicových populistů a krajní pravice, pod vedením a s plnou zodpovědností premiéra Andreje Babiše. Vládní národovecká vize státu, myšlenkově jasně propojená s evropskou linií sdruženou v europarlamentní, Trumpem oceňované, skupině Patrioti pro Evropu, je neslučitelná s důstojným životem otevřené, svobodné, liberální a inkluzivní kultury. Svými činy to od nástupu na ministerstva vláda zcela jasně dosvědčuje.
Je chybou jakkoliv vydělovat kulturní sektor z politického kontextu celé vlády. I když je to pohodlné, vydělení může vytvářet jen líbivou kouřovou clonu pro jiné oblasti, v nichž se vláda pustila do rychlé destrukce i relativně funkčních systémů (je toho tolik, že nechci zjednodušovat na „jeden příklad za všechny“, a také tím nechci zastírat, že mnohé už předtím nefungovalo). Jednání s ministerstvem, které navenek deklaruje především svou příchylnost k velkým a silným organizacím, jež je možné snadno rámovat jako národní chloubu a adorovanou excelenci, což je v kurzu, už prostě nestačí.
Je nejvyšší čas na veřejný kreativní odpor. Pokud si ho ještě pamatuje i ta část nezřizované scény, která se v minulém volebním období nechala mírně ukolébat zájmem předchozího ministra kultury. Kontext se totiž radikálně změnil.
