Zatímco ministerstvo kultury lákalo na pečení chleba, upeklo kulturní politiku. V odporu však kultura není sama
Na svém webu lákalo ministerstvo kultury na folklór a pečení chleba, mezitím v létě na tajňačku upeklo novou státní kulturní politiku. Kulturní obec se o ní dozvěděla až tehdy, když ji k připomínkám online vyvěsila Hospodářská komora ČR. Zvedl se poměrně silný odpor, který trvá, přesto ministr nic měnit nehodlá a už jedná o rozpočtu na příští rok. Hlásí, že kultura bita nebude. Jenže jaká kultura? To je, oč tu běží.
Jana Bohutínská. Foto: Petr Kurečka.
Z okruhu Kulturní a kreativní federace vzešel Otevřený dopis organizací kulturního a kreativního sektoru k návrhu tzv. Státní kulturní politiky České republiky 2026–2030, adresovaný premiérovi a celé vládě. Klade čtyři požadavky: stažení materiálu nové státní kulturní politiky; zveřejnění informací o implementaci schválené politiky (která vznikla participativně na konci minulého volebního období za ministra Martina Baxy); zveřejnění procesu přípravy nového dokumentu; vyvození osobní a služební odpovědnosti za způsob přípravy nového návrhu.
Poslední požadavek uvádí jmenovitě Barboru Šťastnou, tiskovou mluvčí a ředitelku kabinetu ministra, která je podepsaná jako autorka pod novým návrhem kulturní politiky. Barbora Šťastná přitom v květnu plán připravit novou státní kulturní politiku pro Taneční aktuality jednoznačně popřela (přečtěte si zde).
Kdy přesně a na čí popud začal nový dokument vznikat, nebylo jasné. Ministerstvo se totiž drží své komunikační strategie, které je věrné od prvního dne, kdy ho obsadili Motoristé sobě – mlčet, mlžit, mást a tajit. Až na základě zákona č. 106 o svobodném přístupu k informacím odpovědělo obecně Kulturní a kreativní federaci: „Barbora Šťastná byla z titulu své funkce vedoucí kabinetu pověřena koordinací přípravy materiálu na poradě vedení ministerstva kultury.“ Z vyjádření se též veřejnost dozvěděla pozoruhodnou věc: „Ministerstvo současně uvádí, že pro zpracování dokumentu tohoto typu není stanovena zvláštní kvalifikační podmínka.“ Zkrátka a dobře, vypracovat ho může úplně každý, koho si ministr určí, třeba vrátný nebo tisková mluvčí, když na to přijde. Celý dokument je k přečtení zde:
Poskytnutí informace dle zákona č. 106_1999 Sb. na základě žádosti z 5.8.2026 _KM_51036.
Za osm a půl měsíce mandátu se za ministrem kultury Otou Klempířem (Motoristé sobě) vrší věci, které s velkou energií rozvrtal a nedodělal. Nastoupil s šetřením a škrty v dotačních programech, aby svou lidovou politiku postavil na vstupech zdarma do muzeí a galerií v gesci ministerstva (státní muzea a galerie, jak to ministerstvo komunikuje). Odvolal ředitelku Národní galerie, ale nebyl se svým úřadem schopný zajistit důstojné a úspěšné výběrové řízení na nové vedení. Podílí se na destrukci veřejnoprávních médií, která svým konáním a nejasnostmi kolem financování vláda uvrhla do naprosté nejistoty. Po kroku s novou kulturní politikou hlásí ministr, jak pozitivně se vyvíjí jednání o rozpočtu na kulturu pro rok 2027 s ministryní financí Alenou Schillerovou (ANO). Kultura bita nebude, tvrdí, jako by se snad ani neprotestovalo, a mluví o navýšení financí oproti letošnímu roku. Doufám, že tím nikomu pusu nezavře. Už osm a půl měsíce tu jde totiž o jediné: o jaké kultuře je tu vlastně řeč.
Jde o principy a o odlišné vize kultury. Motoristické vize jsou jiné než vize těch, kteří podepisují zmíněný Otevřený dopis. Jiné je to, co tato vláda akcentuje. Kultura podle ní má být zábavná a radostná, pro lidi, nepolitická, tradiční (podpora řemesel, folklóru), srozumitelná, s upřednostněním toho, aby vznikala ve velkých organizacích a ideálně si na sebe co nejvíc vydělala, aby perlila v zahraničí, aby se bylo čím chlubit s ohledem na národní identitu a sebevědomí. Motoristé na jiných ministerstvech se chlubí (např. v pořadu Xaver Live s Petrem Macinkou a Filipem Turkem) čistkami v nezisku a je naivní si myslet, že kultuře se to vyhne. Kultura se má držet v mantinelech, které si pro ni vláda, s centralistickými a autoritářskými tendencemi, vymezuje. V tom se mi zdá práce ministra-marketéra konzistentní od zveřejnění programového prohlášení vlády doposud. Stejně jako v tom, že slova a realita jsou dvě odlišné věci.
Kulturní obec zatím hlavně reaguje na agendu, kterou nastoluje nové vedení ministerstva a tahá za kratší konec provazu. Jestli se část kultury bouří, je to pro Motoristy sobě, ANO a SPD, obávám se, ukazatelem úspěchu (připomínám lepšolidi, parazity, pražskou kavárnu, vyžírky a další nálepky, které od nich i lidé z kultury dostali). Pro tohle jim jejich voliči a voličky, fanoušci a fanynky, zdá se, mimo jiné, dali hlas, aby s těmi „lepšolidmi“, s tím „lepším liberálně-demokratickým světem“ zatočili. Jsou to strany dobré v práci se svým publikem, jak je vidět v reakcích na sociálních sítích a zvlášť ve stabilní podpoře hnutí ANO.
Proč kultura svou sílu nerealizuje zrovna tak, je pro mne od ledna záhadou. Proč urgentně nezapojí své podporovatelky a podporovatele, své publikum? Proč se nečtou v divadlech prohlášení informující přímo o tom, jak to teď s kulturou vypadá, hlavně tou nezávislou, navzdory všem vládním prohlášením? Proč se od dopisů nepřistoupí k akci v divadlech a na ulici? Proč lidé v kultuře od apelů ministrovi nepřejdou s větší razancí k tomu, aby znovu promysleli, co ve stávajících podmínkách znamená kultura svobodná a nezávislá? A jaká je ochota pro ni něco obětovat, aby kultura byla odvážná a svobodná, nikoliv státní a stádní, jak by ministerstvo kultury pravděpodobně chtělo? Třeba i peníze? Je potřeba otočit to. Hledat všemi způsoby náročnou cestu emancipace od ministerstva, je teď stejně důležité, možná dokonce důležitější, než dál a dál křičet na ministra, který nikdy nic neuslyší, protože má jasno a koná podle vládních záměrů.
A neméně důležité je spojit se nejen mezi sebou napříč kulturním sektorem, jak se to podařilo i Otevřenému dopisu, ale také s jinými občanskými sférami – například s lidmi, kteří se věnují ekologii, což je oblast, kterou vláda drtí, s protestem na školách, kde se šetří na klíčovém humanitním vzdělání, jako třeba na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je s kým se propojovat a podporovat, je s kým sílit a vytvářet odpor i tlak, je s kým nastolovat, zviditelňovat a držet důležitá témata ve vládou zahlceném veřejném prostoru. Je s kým mluvit především k veřejnosti, která si občanství představuje jinak, než že bude obdivovat Babiše na Lysé hoře, tleskat „motodrsňákům“ na sociálních sítích a jejich tažení proti investigativním novinářkám a nezisku. Kultura v tom není sama. A komunální a senátní volby se blíží.
