Všechny interakce se dějí jemně, na toho, kdo se jich nechce zúčastnit, nikdo netlačí. Už v informacích o představení se o nich příchozí dozvídá, stejně jako o tom, že ho v sále čeká mlha, výrazná světla nebo hlasitá hudba. Příchozí je připravený, nikdo tu zjevně nechce pracovat na tom, aby byl kdokoliv vystavený diskomfortu. Vstupujeme do sálu.
Tak začíná představení On/Crying – The Gravity of Tears choreografky Antoinette Helbing původem z Německa, která v performanci také tančí, a Alice Minar. V doprovodném textu ho prezentují jako ódu na slzy a na akt pláče, který zmizel ze společenství do soukromí.
Pláč slabosti, pláč síly
Vstupujeme do sálu. Ten se s pomocí výtvarné instalace změnil v krajinu, v The Crying Room pro společné prožívání. Publikum sedí po třech stranách scény. Doprostřed patří pohyb, tanec, patří sem zpěv i křik, štkaní, lkaní, lamentování, patří sem pevné, až křečovité objetí i osobní opakování rytmizovaných pohybů, které postupně nabývá podobu pohybového rituálu. Patří sem obličeje zatuhlé v grimase i v meditaci naprosto uvolněné a klidné. Patří sem dech, který se plynule proměňuje v pláč a smích a vice versa. Patří sem oči zavřené i doširoka otevřené. Patří sem iritace zjitřenou emocí, která projde tělem a odplyne jako voda v řece. A do toho neustálé kapání.
Zatímco slza na mé tváři dávno zaschla, v prostoru odkapávají zavěšené tající objekty z ledu. Kombinují led s nalezenými předměty, větví, uhlákem, konvičkou na čaj... Tu je led obarvený, tam z něj visí zpola zamrzlé vlasy. Pak se zase voda, nalitá do reproduktoru ve tvaru misky, rozstřikuje do vzduchu a po podlaze v rytmu hlasité hudby.
I lament je zdroj, z něhož se inscenace sytí. Je to fascinující spojka, která propojuje umění s tím, co se děje v jiných společenských sférách.
Snažím se sledovat jemné nuance toho, co se děje přede mnou, stále však pociťuji distanci. Mezi tou jemností, s jakou performerky pláč uchopují, a mou momentální omezenou schopností se na takovou citlivost naladit. Představuji si, jak se mé vlastní tělo zmítá v pláči, jak mi rudnou oči a kroutí se obličej. Myšlenky mi utíkají také k německému diplomatovi Christopherovi Heusgenovi, jehož pláč na jevišti loňské Mnichovské bezpečnostní konference, které předsedal, byl s ohledem na ohlas médií asi tím nejznámějším, nejvíce kontroverzním, nejvíce propíraným a nejvíce interpretovaným veřejným pláčem co pamatuji. Veřejné mínění se neshodlo, zda jeho veřejný pláč, pláč sedmdesátiletého ostříleného diplomata, byl jeho osobní slabostí či silou a zda ukázal slabost či sílu Evropy. Až tak rozhodný může pláč být.
Vyživeno lamentem
Při pohledu na jména v týmu inscenace zaujme, že se na ní podílel také Tuomas Rounakari a ujal se koučinku nářku. Finský hudebník a etnomuzikolog inspirovaný například hudbou ze Sibiře, od Sámů nebo z Kalaallit Nunaat (v češtině – z Grónska). Ve Finsku však obnovuje a sdílí také tradici lamentu, rituálního naříkání a pláče. Tedy v různých kulturách ustanovené praxe, jak projít s podporou komunity procesem vyrovnání se s náročnou ztrátou, především (avšak ne výhradně) v kontextu úmrtí. Lament se, mimochodem, vrací i do Česka, a to prostřednictvím setkání, která organizuje obřadnice posledních rozloučení Kateřina Grofová.
I lament je tedy zdroj, z něhož se inscenace sytí. Je to vzrušující spojka, která propojuje umění s tím, co se děje v jiných společenských sférách – a to s „renesancí zájmu o smrt“. (Zažíváme renesanci zájmu o smrt. V pohřebnictví je přetlak uchazečů, lidé chtějí práci, která dává smysl, pojmenoval Deník N svůj nedávný článek.) Smrt vystoupila ze stínu dlouhé tabuizace více v dobách covidu, kdy se jí ve veřejném prostoru už prostě nedalo vyhnout. Detabuizace smrti má mnoho profánních podob, od paliativní medicíny a (domácích) hospiců po sféru provázení pozůstalých, péče o mrtvé a přírodního pohřbívání. Prolamování smrti do umění pochopitelně není nové, právě naopak, smrt je v umění jako doma (z poslední doby a z místní performativní provenience připomenu větší projekt Děti U souboru Tantehorse, aniž bych šla dál, třeba do bohaté historie propojení umění a samotného lamentu). Teď a pokaždé se ale odehrává v aktuálních společenských podmínkách, v každé době v nových proměnách citlivosti, tvrdostí, strachů. A samozřejmě v generačních obměnách.
Zkáza za vůně divokého česneku
Dva dny před tímto představením jsem ve stejném sále seděla na performanci Evy Priečkové a Zuzany Žabkové Crying Girls. Součástí programového tematického bloku byla i performance/přednáška Evy Priečkové I want to keep my grief warm věnovaná sdílení zdrojů týkajících se smrti a smutku, jehož pramenem byl Evin osobní prožitek náhlé smrti partnera, amerického tanečníka a choreografa Jesse Curtise. Přednášky jsem se zúčastnit nestihla, bohužel.
S prací Zuzany Žabkové se utkávám delší dobu a přiznávám, že až časem začínám mít trochu pocit, že v jejím uměleckém světě nejsem naprostá cizinka. Dvě ženy na lešení, v džínách a džínových vestách, vlastně podobně jako dříve jmenované performerky zkoumají v Crying Girls zvuk ženského nitra. Dech, zpěv, pláč, smích. Nezajímá je pohybová perfekce, spíš se, alespoň myslím, snaží prozkoumávat potenciál klišoidních pozic, gest a grimas, které evokují pláč. A zase je tu voda, tentokrát v akváriu, namáčení tváře a vlasů a zvuk kapání. Muzika, ticho, píseň o smutných žábách, ztracených, přežívajících navzdory predátorům i environmentální zkáze, za vůně divokého česneku. O žábách (žába – žena)? O bratislavském Čunovu, o životě v umírajícím kulturním centru a jaru, které přichází už v únoru. Jde o součást trilogie, jejíž předchozí díly jsou Bodies in Trouble (2018) a Weak Women (2023).
Jak tohle skončí? Uvidíme. Eva Priečková a Zuzana Žabková o tom rapují zatím s ironií. Závěr inscenace, který nechci prozrazovat, nečtu jako nihilistické gesto, kdy tváří v tvář zkáze už nemá nic smysl. Naopak, čtu ho jako gesto vzdoru a osvobození tváří v tvář zkáze a vědomí konečnosti, kdy ženám stále zbývá jejich divokost a možnost o sobě samých na nejhlubší úrovni života a smrti rozhodovat. I tak chápu odkaz v anotaci na Thelmu a Louise, na americkou road movie z roku 1991 o vzpouře žen, byť v hollywoodském hávu. Nebo nejde o svobodu, protože se vlastně jen postupně jako žáby vaří v horké vodě, aniž by o tom věděly? Kdo ví. Snad vyskočí včas.
Předivo a kdo se napojí
Asi bych se na obě díla mohla nebo měla dívat filozofickou perspektivou. Nezastírám ale, že na to nemám pojmový aparát, ani mu občas tak úplně nerozumím. Asi bych mohla aplikovat interpretační rastr metamodernity, o němž se hovořilo na Kolokviu divadelní kritiky a publicistiky (konalo se zrovna v době tematického bloku v ALTĚ, 22. a 23. 10.), kdyby to pro mne zatím nebyla teoretická španělská vesnice. Zkouším k nim tedy hledat cestu prostřednictvím něčeho, co znám snad přeci jen o malinko lépe, tedy poezie.
Pak chápu obě představení spíše jako přediva prvků, z nichž vystupují volná vlákna, abych se jich zachytila a zpracovala si je po svém. Na straně tvůrkyň s vědomím nejistoty, že se třeba v konkrétním člověku vlákna na nic nenapojí a je to v pohodě.
Kapkami tvarovat kámen
Přes snahu o kritický odstup zjišťuji, jak mi do psaní ve dni a noci mezi jednou a druhou demonstrací za nezávislá veřejnoprávní média a svobodnou kulturu prosakuje hmatatelný pocit ztráty. Je jako ta modrá slza, těžko rozhodnout, zda osobní, nebo sdílený, od každého asi trochu.
S dojmem, že je k textu potřeba ještě něco dopochopit, mířím do ALTY znovu, na samý závěr programového bloku. Je to Double Bill: Otisky (zárodečný work-in-progress projektu, v němž tančí Anastázie Dobrodinská) & Last Dance od Temporary Collective. Crying Clubu jsem dostála, po tváři mi s pocitem dojetí neteče šminka, ale vlastní slzy. Říkala jsem přeci, že je mám.
A ten potřebný dílek skládačky přichází, ač není nijak objevný, spíš vyplaval do vědomí. Ukázal se jako drobná pointa. Uvědomění, že někdy jsou témata tak velká, hluboká a složitá, že je to na jednoho moc, že hrozí naprosté zahlcení. A zahlcení je sourozenec bezmoci. Soustředěné prozkoumávání detailů, jemných prvků, pohybů, gest, obrazů, spíš pomalosti než rychlosti, a spíš soucitného zacházení se sebou jako s performerkou/performerem – člověkem, než neustálá sebe-exploatace, je relevantní a silná cesta, když se směrem ke klíčovým tématům drží fokus. Tak jsem to po tři večery viděla ve Studiu ALTA.
Vždyť kapka za kapkou, slza za slzou, dokáže v čase vnitřně proměnit člověka, zformovat pobřeží nebo tvarovat kámen. A veřejné slzy, které mají své vlastní pozoruhodné kulturní historie, jako součást citlivosti při zrodu romantismu už jednou proměnily také evropskou společnost.
Crying Girls
Tvorba a performance: Eva Priečková a Zuzana Žabková
Premiéra 20. 10. 2026 ve Studiu ALTA
On/Crying – The Gravity of Tears
Choreografie a tanec: Antoinette Helbing
Tanec: Alica Minar
Skladba a hlasový koučink: Katrine Faber
Skladba, zvukový design a technika:Emil Vodder Kristensen
Scénografie a kostýmy: Inbal Lieblich
Dramaturgické poradenství: Mirko Guido
Světelný design: Carina Backman
Vnější pohled: Jonas Schnor
Produkce: Lenka Vořechovská
Koučink nářku: Tuomas Rounakari
Premiéra 22. 10. 2026 ve Studiu ALTA
