ALTA je profesionálnější, punk ale zůstal. O nové éře Studia ALTA s ředitelkou Ludmilou Vackovou
Pražskou divadelní scénu čeká velký opening. Po třech letech rekonstrukce se Studio ALTA otevírá v Libni divákům a místní komunitě v plném provozu včetně velkého sálu. „Umění vnímáme jako nástroj, jímž zviditelníme důležitá témata a jímž můžeme těmto výzvám společnosti čelit,“ představuje Lída Vacková, jakým směrem se chce ALTA dál ubírat. Novinkou je třeba spolupráce s neziskovými organizacemi.
Ludmila Vacková. Foto: Simona Rybová.
Na co se můžeme v nových prostorech těšit?
Největší změnou je, že můžeme prostor plně nabídnout veřejnosti – nebýt jen venku nebo na jiných partnerských nebo sousedských místech, ale opravdu u nás. A můžeme být víc spolu celý rok, nejen když je hezky nebo podle toho, jakou má člověk výdrž v těžších podmínkách. Během září snad také otevřeme Hub kavárnu, jíž se vracíme k modelu, který dobře fungoval v Holešovicích, a rádi bychom, aby fungovala komunitně. A samozřejmě je tu velký nový sál!
Kapacitně je pro dvě stě diváků. Naplníte jej?
V průměru dříve chodilo kolem stovky lidí. V posledních letech jsme si vyzkoušeli i jiné, intimnější formáty pro pár desítek diváků, a ty ve velkém sálu uvádět nebudeme. Na velký sál se ale moc těšíme. Byli jsme bez něj šest let od doby, co jsme odešli z Holešovic. Rádi bychom také pokračovali v pořádání konferencí a eventů a tyto akce sál naplní.
Jaké byly roky bez divadla?
Během let bez velkého sálu jsme si uvědomili, že mezi našimi umělci a partnery je po něm největší poptávka. Když jsme v ALTĚ sestavovali strategii, jak bychom chtěli pokračovat, vyšlo z toho jasně najevo, že velký sál pro svou plnohodnotnou činnost potřebujeme. Většina našeho týmu má zkušenosti právě s takovým typem prostoru. Také nám chyběly zkušební prostory, protože produkujeme představení a rezidenční činnost je pro nás velmi důležitá. V Invalidovně jsme měli k dispozici velkou zahradu, se kterou jsme se naučili pracovat, a je skvělé, že Libeň spojuje všechny tyto aspekty dohromady.
Přinesla tato, ač nevyžádaná, situace zkušenosti, na kterých budete dál stavět?
Hlavně práci s veřejným prostorem. Dřív jsme se jí moc nevěnovali a teď jsme si to mohli vyzkoušet naplno. Je to technicky složitější, na druhou stranu je to stěžejní pro rozvoj publika a práci s místní komunitou. Určitě v tom budeme pokračovat.
Nenecháme se politickým děním ovlivnit. Cestu jsme si určili už dávno. Je pro nás důležité budovat prostor, v němž můžou lidé svobodně tvořit, setkávat se s různými názory, získávat nové vědomosti, a to je prospěšné celospolečensky, nejen kulturně.
Uvedla byste nějaký příklad?
Třeba přímá interakce s lidmi, kteří jdou jen tak kolem, a přímo do divadla by sami od sebe nepřišli. A rezidence Dům pod hvězdami byla už od začátku koncipovaná pro rozvoj lokality a vnesení umění do veřejného prostoru. Umělci se v rámci ní zaměřují na konkrétní lokální problém anebo pracují se specifickou komunitou. Kolektiv Azolla například v projektu Náměstí snění upozornil na doposud neutěšenou urbanistickou situaci kolem Elsnicova náměstí v Libni. Díky „našemu provizoriu“ vzniklo také několik adaptací již vytvořených děl pro venkovní prostor a některým to opravdu sluší a svědčí. A máme ještě další nové iniciativy…
Jaké to jsou?
Prohloubili jsme partnerství s kulturními i jinými organizacemi na Praze 8 a celkově v Praze. Jsme součástí komunity Živá Libeň, která sdružuje místní aktivní neziskové organizace. Navázali jsme spolupráci například s organizací RUBIKON, kde pomáhají lidem po výkonu trestu začlenit se zase do života. Chceme tento typ spolupráce dále rozvíjet. Přináší nové poznatky, expertízu, které pak můžou využívat i umělci ve své tvorbě. Rádi bychom umění použili jako nástroj, jímž zviditelníme důležitá témata a jímž můžeme těmto výzvám společnosti čelit.
.jpg)
Jaké to je budovat a otevírat nový prostor v době, která kultuře zrovna nepřeje?
Touto otázkou se zabýváme už několik let, a nakonec jsme se rozhodli spolehnout se sami na sebe. Ani rekonstrukce nebyla závislá na Ministerstvu kultury, pražském Magistrátu nebo nějakém politickém subjektu. Spolupracujeme s radnicí Prahy 8, troufám si ale říct, že jde o partnerský vztah. Bez podpory všechno trvalo déle, na druhou stranu jsme se nemuseli někde upsat nebo se snažit někomu zalíbit a můžeme ctít naše hodnoty.
Jak se ohledně toho ale cítíte, nebere to motivaci?
Nenecháme se politickým děním ovlivnit. Cestu jsme si určili už dávno a jde jen o to pokračovat. Je pro nás důležité budovat prostor, v němž můžou lidé svobodně tvořit, setkávat se s různými názory, získávat nové vědomosti, a to je prospěšné celospolečensky, nejen kulturně. Naštěstí nejsme jediní, kdo tyto hodnoty zastává, jinak bychom nefungovali už tak dlouho. Ukazuje nám to, že naše práce má smysl.
Sen o vlastním divadle se vám splnil. Nese to s sebou ale i nějaké starosti nebo obavy?
Musíme plánovat a přemýšlet do budoucna, jak prostor využívat, abychom dokázali splatit současný dluh. Nemůžeme si naivně myslet, že se postačí věnovat jen rozvoji české kultury a nepotřebujeme čistý příjem. Určili jsme si proto tři pilíře: námi kurátorovaný program pro veřejnost a kulturní spolupráce, dále rozvoj v podobě zkoušení, rezidencí a vzdělávání jak umělců, tak širší veřejnosti a komerční pronájmy. Také se musíme víc zaměřit na negrantový fundraising.
V ALTĚ působíte deset let. V čem se za tu dobu nejvíc změnila?
Určitý punk pořád zůstal, už to ale není parta zapálených mladých lidí, kteří do toho jdou na 150 % za minimum peněz. Tým je generačně různorodý, jsou mezi námi i mladší i starší, a přinášejí tak různé úhly pohledu, jsme genderově velmi barevní a profesionálnější. Způsob vedení je strukturovanější a standardizovanější.
ALTA funguje osmnáct let a za tu dobu se stala zavedenou váženou institucí. Zachová si ale něco ze své „nedospělosti“?
ALTA je dnes jednou z vedoucích tuzemských kulturních institucí, které jsou legitimním partnerem na jednáních na české i evropské úrovni. Zapálení lidí, kteří v ALTĚ pracují, je ale pořád stejné. Lidi jsou u nás proto, že svou práci milují, a i ti na vysokých pozicích, na kterých stojí zásadní rozhodnutí, můžete potkat, jak dělají úplně obyčejné činnosti, něco uklidí nebo zařídí. A ALTA vždycky byla a bude otevřené rodinné prostředí, kam se nebudete bát vejít, když půjdete okolo.
Jaké je pro vás vést ALTU na jejím novém startu?
Cítím dlouhodobé vypětí a mám trochu obavy, co se může stát, když dlouho jedete na 200 %. V září otevíráme, je ale ještě spoustu věcí, které je třeba dotáhnout, doplatit a musíme do konce roku finančně vyjít. Máme tedy před sebou další výzvy. Teprve až se spustí provoz, uvidíme, jak to funguje. Z umělecké i partnerské obce jsou velká očekávání, což také vytváří určitý tlak. Ještě dlouho se tedy nezastavíme. Možná někdy v únoru procitnu a budu schopná zhodnotit, co se to vlastně děje. Jsem zvědavá, co tato nová éra přinese.
Ludmila Vacková (* 1982) je kulturní manažerka, producentka a současná ředitelka Studia ALTA a spolku ALT@RT a zároveň ředitelka mezinárodního festivalu Nultý bod. Vystudovala technologie ochrany životního prostředí a politické vědy, část studia absolvovala ve Francii. K divadlu se dostala tak, že po návratu do Česka pracovala jako inspicientka v Činoherním klubu. Následně se začala věnovat produkci a kulturnímu managementu a je také spoluzakladatelkou spolku Bezhlaví, spojeného se souborem Spitfire Company. Ve Studiu ALTA působí deset let a nyní stojí na začátku jeho nové éry v pražské Libni.
.jpg)
