Jak si zákonodárci kulturou vytřeli zadek
Před pěti lety pomalu ale jistě propukala i v Evropě covidová pandemie. Postupně ukázala, jak snadné je i v demokratické středoevropské zemi (jako i v jiných zemích) zavřít z úřední moci kulturu a vzít komukoliv, kdo se jí živí, ze dne na den obživu a příjem. Původně bez kompenzací.
Jana Bohutínská. Foto: Petr Kurečka.
Ukázala, že i v právním státě se lze finančních kompenzací za zákazy činnosti domoci pouze soustavným řevem. Tím, že lidé v kultuře v Česku nemlčeli, spojili se a byli aktivní, dokázali nasměrovat širší pozornost i na své pracovní podmínky a na ničivé dopady pandemie na kulturní sektor. Ukázala také, jak chabé znalosti o vlastním sektoru, především o tom nezávislém, nezřizovaném, má ministerstvo kultury, když zprvu ani přesně nevědělo, kdo a za jakých podmínek v oboru na volné noze vlastně pracuje.
Ze zoufalství pandemie také definitivně vyrostla snaha nějakým způsobem skutečně posílit pracovní a sociální postavení lidí v kultuře. A to nejen krasořečičkami, které leckdo rád vede, když ho to nic nestojí. Pracovat se začalo na tématu statusu umělce a umělkyně, a to, zase o něco později, za výživné postpandemické finanční eurounijní injekce, kterou se stal Národní plán obnovy. Legislativní ukotvení statusu umělce a umělkyně se dokonce stalo podmínkou pro samotné čerpání peněz.
Je pět let po začátku covidové pandemie a až teď sklízíme její plod v podobě statusu umělce (ano, trvalo to pět let). Poslanecká sněmovna posunula do Senátu návrh novely zákona č. 203/2006 Sb., o některých druzích podpory kultury, kde se status umělce zakotvuje. O tom, že jedinou jeho bezzubou výhodou bude možnost se za splnění podmínek (včetně příjmu na volné noze limitovaného průměrnou mzdou) nahlásit do registru a ucházet se o stipendium a vůbec nic jiného, už jsem psala a nebudu se opakovat (dostupné zde). Žádné silnější sociální a pracovní postavení lidí v kultuře se bohužel nekoná.
Říkám upřímně, že sama mám k jakémukoliv legislativnímu ukotvení statusu umělce v Česku velké výhrady, přesto ale nemohu přehlédnout, že se nakonec stalo jediné: stát si svým přístupem ke statusu (stylem „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“) s umělkyněmi, umělci a obecně s lidmi z kulturního odvětví vytřel zadek.
A jde to nakonec za ministrem kultury Martinem Baxou (ODS), který se rád chlubí svou prací na ministerstvu. Status umělce však ministr v úspěších většinou nezmiňuje a od začátku jeho ministerského mandátu je jasné, že to není téma, které by podporoval. Ani v nedávném vzájemně poklonkovacím insiderském Uffocastu (dostupné zde), kde Martin Baxa přátelsky hovoří se svým stranickým kolegou Liborem Kasíkem, šéfem trutnovského prostoru Uffo, nepadne o statusu umělce ani slovo. Zato se tam hodně mluví o investovaných penězích z Národního plánu obnovy – ještě uvidíme, zda a jak vykuchaný český status Evropskou komisi uspokojí.
Nechci být pesimistická, ale doba relativní velkorysosti ve vztahu ke kultuře podle mě skončila. Čím dál víc energie a práce bude potřeba k tomu, aby se zabránilo destrukci. Zatím se zdá, že jsme v českém dolíku trochu za větrem, co se destruktivních sil týče, když obhlížím svět od USA přes Slovensko po Martinik a tak dále. Zdání ale klame, situace je křehká.
S oblíbenými hesly jako „umění je práce“ si už do budoucna nikdo nevystačí. Ani s agendou kreativních oborů (nebo dokonce průmyslů), která kdysi vypadala jako schůdná cesta, jak také sféru umění podpořit. Jenže i tato agenda nakonec hlavně pomohla vecpat umění do banálních pragmatických ekonomických škatulek. Umění, které je vrcholnou a neuchopitelnou kreativitou, tajemstvím, které se běžným měřítkům vzpírá.
Už jde o mnohem víc než o status umělce. Umění je především existenciální nutnost. Bez něj nejsme lidmi. A je důležité to nahlas řvát tím víc a slyšitelněji, čím víc se ve světě zase zbrojí a zabíjí, čím víc se opět omezují práva žen a menšin, čím víc je obdivovaným a normalizovaným argumentem zase jen primitivní moc a prachsprostá síla.