Ukázala, že i v právním státě se lze finančních kompenzací za zákazy činnosti domoci pouze soustavným řevem. Tím, že lidé v kultuře v Česku nemlčeli, spojili se a byli aktivní, dokázali nasměrovat širší pozornost i na své pracovní podmínky a na ničivé dopady pandemie na kulturní sektor. Ukázala také, jak chabé znalosti o vlastním sektoru, především o tom nezávislém, nezřizovaném, má ministerstvo kultury, když zprvu ani přesně nevědělo, kdo a za jakých podmínek v oboru na volné noze vlastně pracuje.
Ze zoufalství pandemie také definitivně vyrostla snaha nějakým způsobem skutečně posílit pracovní a sociální postavení lidí v kultuře. A to nejen krasořečičkami, které leckdo rád vede, když ho to nic nestojí. Pracovat se začalo na tématu statusu umělce a umělkyně, a to, zase o něco později, za výživné postpandemické finanční eurounijní injekce, kterou se stal Národní plán obnovy. Legislativní ukotvení statusu umělce a umělkyně se dokonce stalo podmínkou pro samotné čerpání peněz.