K pražským kulturním grantům. Reakce na článek Jany Bohutínské: Umění zajaté kulturní politikou
Před vánočními svátky rozčeřila sociální sítě v kulturní bublině řada nespokojených reakcí na uveřejnění výsledků pražských kulturních grantů. Mnohé pak v ucelené glose Umění zajaté kulturní politikou pro časopis Dílo reflektovala Jana Bohutínská (čtěte zde), ve které autorka sdílí své názory na práci hodnotitelů dotací i nastavení systému. A protože jsou její pohledy v mnoha ohledech provokativní, dovoluji si na některá tvrzení reagovat, neboť jsem přesvědčený, že veřejná debata může prospět evoluci systému ve prospěch kulturní scény.
Jan Žůrek. Foto: Kateřina Holbová.
S pražským systémem mám dílčí zkušenosti z pozice hodnotitele (Jan Žůrek je aktuálně externím hodnotitelem – pozn. redakce) a zkoumal jsem ho i pro implementaci některých prvků do dotačního systému Olomouckého kraje. Domnívám se, že jde o nejpropracovanější systém podpory kultury, který v Česku v současnosti máme. Při jeho kontinuálním rozvoji však hrozí riziko, že se začne do určité míry instrumentalizovat, že se pozornost postupně přesune od podpory umělecké práce k naplňování stále přesněji formulovaných a administrativně uchopitelných cílů. Nejde přitom o zpochybnění samotné kulturní politiky – ta je naopak výsledkem dlouhodobého úsilí definovat společné priority, zvýšit míru plánování a transparentnosti a legitimizovat veřejnou podporu kultury. Rizikem se stává až ve chvíli, kdy se některá kulturně-politická témata, jako participace, sociální role umění či rozvoj edukativních aktivit, redukují v dotačním systému na identifikovatelné znaky úspěšného projektu a začnou fungovat jako zástupná kritéria kvality. Jana Bohutínská ve svém textu v této souvislosti píše o tvorbě orientované podle dotačních pravidel a o umění infikovaném dotačními kritérii.
Když sleduji a studuji výsledky pražských kulturních grantů, nemyslím si, že by docházelo k válcování umělecky hodnotných projektů záměry slabšími, zato patrně vyšperkovanými lepší grantovou žádostí nebo důrazem na „kulturně-politické trendy“. Zejména při pohledu na projekty, které získaly 90 bodů a více vidím poměrně jasný výčet toho, co považuji za projekty s mimořádným potenciálem. Dotační pravidla definují tři základní pásma: 95 bodů a více pro nejlepší projekty (u kterých je ovšem stále možné krátit dotaci až na 50 procent oproti žádané sumě), 85–94 bodů pro projekty, které lze krátit až na 30 procent, a podpořit je možné i projekty v pásmu 75–84 bodů, ovšem pouze v případě, že na ně zbude dostatek finančních prostředků (a tyto projekty lze případně oproti žádané sumě krátit jakkoliv).
Tři základní pásma podpory jasně definují terén, na kterém mají komisaři značný prostor ke kreativitě. Prostor ke krácení nejlépe hodnocených projektů je totiž mimořádně velký, a hlavně chybí exaktně definovaná pravidla pro určení částek přiznané podpory. Těžko se mi proto souhlasí s názorem Jany Bohutínské, která tvrdí, že se ocitáme v zajetí objektivity a že kritéria neumožňují dostatečné uplatnění individuální zkušenosti hodnotitele. Osobně se domnívám, že prostor pro hodnotitele je naopak příliš velký, neboť rozmezí pro krácení přiznané dotace oproti žádané částce je obrovské, exaktnější pravidla pro krácení již systém postrádá.
Vzniká zde tak prostor pro zásadní rozhodnutí hodnotící komise: bude ty nejlépe hodnocené projekty krátit hodně, či málo? Protože rozhodnutí o rozsahu krácení má dopad na to, kolik prostředků zůstává v dalších pásmech podpory. Publikace Kreativní Prahy z roku 2023 Podpora excelence v dotačním systému Hlavního města Prahy v oblasti kultury a umění doporučuje významně podpořit ty nejlepší projekty s tím, že krácení oproti žádané částce by mohlo probíhat v daleko menším rozsahu, než umožňuje současný systém. To by ovšem v praxi znamenalo, že bude podpořeno mnohem méně projektů, než je tomu dnes.
Obávám se, že tím zcela základním problémem současného systému je právě vytrvalá snaha podpořit poměrně vysoký počet projektů, což se ovšem děje jen za cenu radikálního krácení dotací oproti původně žádaným částkám. Pokud se ovšem dramaticky nenavýší alokace dotačních programů, budou členové grantových komisí nadále v nepříjemných kleštích. Při pohledu na nárůst daňových příjmů hlavního města v posledních pěti letech ve srovnání s objemem prostředků směřujících do kulturních grantů se nabízí otázka, zda není právě výše celkové alokace tím nejzásadnějším limitem současného systému.
