Kultura volí. Ale kdo volí kulturu?
V předvolebním září se veřejně diskutovalo také o kultuře. Koho to minulo, může být v klidu, žádná nová a převratná témata přesahující rámec těch, o nichž se mluví před každými volbami, se neobjevila. Z mého pohledu zásadní věc, jak zajistit udržitelnost a další rozvoj všeho, co umožnil zafinancovat a nakopnout Národní plán obnovy (NPO), moc velkou prioritou pro volební kandidáty a kandidátky zjevně není. Ukazuje to i návrh státního rozpočtu pro kulturu na rok 2026 – oč ho NPO (a prodej majetku Státního fondu kultury) zvýšil, o to teď klesá. Jistě, není to návrh konečný a na tom, že nás stejně po volbách čeká rozpočtové provizorium, panuje celkem shoda.
Lidem z kulturní sféry se za dlouhá léta úmorné práce podařilo poučit političky a politiky o celém rozsahu kulturního ekosystému, o ekonomickém přínosu kultury a o tom, že do kultury patří třeba i herní průmysl. Politika si to přežvýkala po svém a gaming je očividně nová modla. Dobře se to ukázalo na debatě Kultura volí dialog, která se odehrála za péče Asociace profesionálních divadel ČR, Asociace nezávislých divadel ČR, Unie zaměstnavatelských svazů a za podpory české pobočky ITI. Dosavadní ministr Martin Baxa byl tím, kdo v diskusi stále připomínal, že součástí kultury je i něco jiného než vydělávající herní průmysl, třeba nezřizované kulturní organizace a umění, které se neobejde bez státní subvence a je pro nás, pro obyvatelstvo, pro stát, klíčové. Ač jsem byla po dobu jeho působení na ministerstvu spíš jeho kritičkou, za tohle má i ode mne bod. Tragédií této diskuse bylo, když se ukázalo, jak marný je v kulturní debatě Pirát Ondřej Chrást. Prezentuje se jako insider, za Piráty byl náměstkem ministra kultury, dokud angažmá Pirátů ve vládě neskončilo, v rozpravě však jeho nejoblíbenějším konkrétním argumentem bylo jen omezení Ochranného svazu autorského (OSA), který mu evidentně leží v žaludku. Je hodně špatné, že ho v diskusi dokázal převálcovat nejen zástupce ANO Lubomír Brož, ale dokonce i Motoristka sobě Gabriela Sedláčková.
Zmíněná Unie zaměstnavatelských svazů zorganizovala také tradiční konferenci Kultura, tentokrát s vročením 2026. I letos na ní zaměstnavatelé, odboráři a ministr kultury odprezentovali dost odlišné, až protichůdné pohledy na to, v jakém stavu je aktuálně tuzemský sektor – od krize až po skvělou kondici. Zaznělo toho hodně, od čísel po blábolení, a i končící ministr ledacos zajímavého dořekl. Třeba otevřeně přiznal, jak nechtěným a neférovým fenoménem pro něj byla v kontextu NPO podmínka schválení statusu umělce, na jehož odklepnutí se vázalo čerpání obrovského balíku peněz, a to i těch, které se statusem podle ministra přímo nesouvisely. Pokud by status neprošel, kultura by musela peníze z NPO vracet. Jak ostatně poslouchám všechna předvolební vyjádření napříč politickým spektrem, byla bych hodně překvapená, kdyby se v dohledné době status nějak dál rozvíjel a nezůstal ve stávající podobě, která je takřka k ničemu.
Na jednu stranu se ministr na konferenci zaštiťoval participací a veřejnou diskusí, na druhou stranu razantně uvedl, že rozhodnutí o sloučení Institutu umění – Divadelního ústavu a NIPOSu provedl on sám, vzal na sebe plnou zodpovědnost a kritiky spojení odkázal opět na sebe. Takže participace, veřejná diskuse, nebo autokracie? Vyberte si. Faktem je, že se nacházíme ve volební situaci, kdy možná budeme na stávající osazenstvo resortu ještě se slzou v oku nostalgicky vzpomínat.
Jedna oblast však na konferenci rezonovala více méně napříč celou škálou mluvčích – mizerné odměňování v kultuře, které podkopává konkurenceschopnost celého sektoru a je příčinou odchodu kvalitních lidí. A za sebe k tomu přidávám ještě jedno téma, které nikdo z diskutujících ani na jedné akci nezmínil, neboť se netýká těch, kteří pracují podle zákoníku práce: další plánované skokové zvyšování odvodů a paušální daně OSVČ v roce 2026. Oboje v součtu postupně směřuje pro nízkopříjmové jedince k desetitisícové hranici (povinné minimální odvody v případě hlavní činnosti budou příští rok 9 026 korun měsíčně bez dobrovolného nemocenského pojištění, které je ale nutné například pro přiznání mateřské, paušální daň v 1. pásmu 9 984 korun měsíčně).
Co bude po volbách, možná někdo dokáže vyvěštit z křišťálové koule, já to nejsem. Současná vláda má ještě vliv na Státní kulturní politiku 2026+, která je posledním zářezem současného ministerstva kultury. Jestli k něčemu bude dokument, jehož vznik probíhal ve sprinterském tempu v závěru vládní mise, se teprve uvidí. O ministra kultury starost nemám, ten se každopádně za svou práci pochválí sám, ať už vše dopadne jakkoliv.
