Jaká je hodnota tanečních těl?
V mé sociální bublině plné tanečnic a tanečníků na volné noze vnímám jeden významný a zároveň problematický trend, který odpovídá dnešní výkonnostní společnosti. Je jím schopnost být na třech místech najednou. Nikde pořádně, ale všude alespoň trochu. Naše zdánlivá potřeba aktivity je z 90 % způsobená tím, že za práci nejsme adekvátně ohodnoceni, což nás nutí mít potenciální finanční nejistotu dopředu podchycenou. Tedy brát všechny nabízené a zároveň vzájemně kryjící se projekty, s přemisťováním se ze zkoušky na zkoušku z jednoho konce Prahy na druhý během dvou měsíců.
Tereza Holubová. Foto: Petr Chodura.
Nejednou jsem od kolegyň a kolegů v šatně slyšela nebo i sama řekla: „Dnes jsem se ještě nestihla najíst,‘‘ nebo: „Už aby vynalezli ten teleport.‘‘ Taneční umělci a umělkyně bez stálého angažmá často trpí syndromem neustálé aktivity a produktivity, jako by se mírou zaneprázdnění dokazovala umělecká hodnota člověka. Já nejsem výjimkou. I když se na tom aktivně snažím pracovat, někde vzadu v hlavě pokaždé vyhraje strach z toho, že třeba příští měsíc žádný projekt nebude a co já potom…? Kdo a co rozhoduje, že mám být na platové příčce pod herečkou, zpěvákem nebo třeba technikem? A proč musíme soustředit svoji pozornost na několik různých projektů místo toho, abychom se aktivně zaměřili na jeden a nebáli se, že další měsíc nezaplatíme nájem?
Abyste se uživili a měli alespoň nějakou finanční rezervu, musíte účinkování v několika představeních kombinovat s výukou nebo s prací úplně mimo obor. Stává se tedy, že den začne v sedm hodin ráno a skončí v jedenáct večer a za dva měsíce nemáte jediný den volna. I přesto je ale výsledná částka rozpočítaná na hodinu přímo směšná.
V Praze je taneční konkurence, zejména u žen, zkrátka obrovská. Být nezávislá/nezávislý znamená pravidelně a často chodit na konkurzy. Za jeden rok jsem byla na dvou. Strávila jsem na nich dohromady patnáct dní, přičemž jsem si během nich domluvila náhradu za večerní představení, suplování za taneční hodiny a podobně. Toto období pro mě bylo finančně důležité, protože se sešlo více akcí najednou a po zbytek měsíce jsem moc práce již neměla. Přišla jsem přibližně o 30 000 Kč a věřila v to, že to zvýší mé šance na úspěch, že získám jistotu práce do budoucna. Zvýšilo. Oba soubory mě přijaly. Od té doby se mi ale neozvaly a nikdy jsem s nimi už nespolupracovala.
Je to demotivující a neustále se opakující koloběh dokazování svých kvalit a zájmu o spolupráci. Nemluvě o konkurzech mimo Českou republiku, u kterých ještě mimo rušení svých závazků musíte platit letenku, ubytování a někdy i účast na samotném výběrovém řízení. Taková nejistota není dlouho udržitelná, a to žiji sama a nemám měsíčně až tak velké výdaje.
Pohybovat se v tanečním světě jako freelancer není lehké. Pro někoho je to volba, pro někoho nutnost. V každém případě zakládat rodinu v takto neadekvátně nastaveném ohodnocení tančících těl je asi nejen pro mě surrealistický sen.