Registrace

Jaká je hodnota tanečních těl?

V mé sociální bublině plné tanečnic a tanečníků na volné noze vnímám jeden významný a zároveň problematický trend, který odpovídá dnešní výkonnostní společnosti. Je jím schopnost být na třech místech najednou. Nikde pořádně, ale všude alespoň trochu. Naše zdánlivá potřeba aktivity je z 90 % způsobená tím, že za práci nejsme adekvátně ohodnoceni, což nás nutí mít potenciální finanční nejistotu dopředu podchycenou. Tedy brát všechny nabízené a zároveň vzájemně kryjící se projekty, s přemisťováním se ze zkoušky na zkoušku z jednoho konce Prahy na druhý během dvou měsíců.

Tereza Holubová. Foto: Petr Chodura.
Tereza Holubová. Foto: Petr Chodura.

Nejednou jsem od kolegyň a kolegů v šatně slyšela nebo i sama řekla: „Dnes jsem se ještě nestihla najíst,‘‘ nebo: „Už aby vynalezli ten teleport.‘‘ Taneční umělci a umělkyně bez stálého angažmá často trpí syndromem neustálé aktivity a produktivity, jako by se mírou zaneprázdnění dokazovala umělecká hodnota člověka. Já nejsem výjimkou. I když se na tom aktivně snažím pracovat, někde vzadu v hlavě pokaždé vyhraje strach z toho, že třeba příští měsíc žádný projekt nebude a co já potom…? Kdo a co rozhoduje, že mám být na platové příčce pod herečkou, zpěvákem nebo třeba technikem? A proč musíme soustředit svoji pozornost na několik různých projektů místo toho, abychom se aktivně zaměřili na jeden a nebáli se, že další měsíc nezaplatíme nájem?

Inzerce

Abyste se uživili a měli alespoň nějakou finanční rezervu, musíte účinkování v několika představeních kombinovat s výukou nebo s prací úplně mimo obor. Stává se tedy, že den začne v sedm hodin ráno a skončí v jedenáct večer a za dva měsíce nemáte jediný den volna. I přesto je ale výsledná částka rozpočítaná na hodinu přímo směšná.

V Praze je taneční konkurence, zejména u žen, zkrátka obrovská. Být nezávislá/nezávislý znamená pravidelně a často chodit na konkurzy. Za jeden rok jsem byla na dvou. Strávila jsem na nich dohromady patnáct dní, přičemž jsem si během nich domluvila náhradu za večerní představení, suplování za taneční hodiny a podobně. Toto období pro mě bylo finančně důležité, protože se sešlo více akcí najednou a po zbytek měsíce jsem moc práce již neměla. Přišla jsem přibližně o 30 000 Kč a věřila v to, že to zvýší mé šance na úspěch, že získám jistotu práce do budoucna. Zvýšilo. Oba soubory mě přijaly. Od té doby se mi ale neozvaly a nikdy jsem s nimi už nespolupracovala.

Je to demotivující a neustále se opakující koloběh dokazování svých kvalit a zájmu o spolupráci. Nemluvě o konkurzech mimo Českou republiku, u kterých ještě mimo rušení svých závazků musíte platit letenku, ubytování a někdy i účast na samotném výběrovém řízení. Taková nejistota není dlouho udržitelná, a to žiji sama a nemám měsíčně až tak velké výdaje.

Pohybovat se v tanečním světě jako freelancer není lehké. Pro někoho je to volba, pro někoho nutnost. V každém případě zakládat rodinu v takto neadekvátně nastaveném ohodnocení tančících těl je asi nejen pro mě surrealistický sen.

Témata článku

Vyplněním e-mailu se přihlásíte k odběru automatických notifikací, které vás upozorní na nový příspěvek v této diskuzi.

Odesláním příspěvku souhlasíte s pravidly pro diskutující

TP
Co s tím?
Nemyslím si, že jinde je situace lepší... Kolik procent vystudovaných hudebníků se dokáže uživit hudbou?

Problém je, že máme několikanásobně větší počet lidí, kteří by se chtěli uměním živit, než kolik jich trh pojme. To pak tlačí mzdy dolů... Na to vidím jen dvě odpovědi: první je neživit se tancem (tj mít to jako vedlejší práci) a druhá je zvětšit trh - v regionech je obrovská spousta lidí, kteří by na nějaké představení třeba zašli, jenže se tam žádné nekoná.

Určitě si ale nemyslím, že se podaří prosadit například zdvojnásobení dotací, při zachování stejné návštěvnosti.
Bára Truksová reakce na TP
Re: Co s tím?
Souhlasím s tím, že jinde to není o moc lepší, teď myslím u jiných profesích v kultuře. Nemyslím si, že bychom se v ní na sebe měli koukat skrz prsty, protože někdo má o tisícovku za projekt víc - podfinancovaní jsou všichni. A v uměleckých profesích se nemůže uplatnit každý.
Ale nejsem si jistá, jestli to je nutně dané nedostatečnou velikostí trhu. Tomuto tématu se věnoval článek Jana Motala Divadelní ekosystém III: Práce a spotřeba v srpnovém vydání časopisu DÍLO, ktrý nevycházel z dojmů, ale s nasbíraných dat. Dovolím si citovat: "Růst nezávislých a neziskových projektů je důležitou součástí diverzity českého divadla, ale zároveň přináší i temnější stránku – prekarizaci práce. Data ukazují, že zatímco počet divadel dlouhodobě narůstá, počet zaměstnanců v oboru roste jen mírně. To naznačuje, že velká část činnosti stojí na formách spolupráce mimo klasický pracovní poměr: na švarcsystému, krátkodobých dohodách nebo dokonce neplacené práci. Jinými slovy, rostoucí nabídka neziskových divadel je vykoupena nestabilitou těch, kdo ji vytvářejí. Navíc se z dat jeví, že na „švarcsystému“ a nerovných podmínkách práce se podílejí právě nezávislá divadla, v nichž je jen minimum zaměstnaných lidí (ještě méně než v komerčních).... ...Výsledkem je paradox: nikdy jsme neměli tolik divadel a inscenací jako dnes, ale nikdy nebyla práce v oboru tak nejistá. Z hlediska sociologie práce jde o typický příklad terciarizace – tedy procesu, kdy se práce ve službách rozšiřuje, ale zároveň se stává čím dál víc zranitelnou."
TP reakce na Bára Truksová
Re: Re: Co s tím?
Děkuji za odkaz na zajímavou sérii článků..

Zvětšením trhu myslím zvýšení počtu lidí, kteří chodí na představení.... Podle grafu v článku mají divadla 6 milionů návštěvníků ročně - tj průměrný člověk v aktivním věku jde do divadla méně než jednou za rok. Z toho tanec a pohybové divadlo (včetně baletu) mají jen 500 tisíc ročně... Pokud se hodláme držet (dle mého správné) teze o tom, že divadlo je důležité pro společnost, tak je to přece hrozivě málo a někde je asi něco strašně moc špatně...

S takovýmihle čísly pak ani není divu, že to nevychází... ...ono to prostě vycházet nemůže. Schválně si spočítejte, kolik lidí se v ČR může důstojně uživit tancováním v divadle... Půl milionu návštěvníků ročně, z toho 60% je balet, cena vstupenky nemůže být neomezená, 12% DPH, něco si vezme nájem, zaměstnanci divadla, atd... Mzdové náklady na člověka s průměrnou mzdou jsou 800 tisíc ročně... Mně vychází, že se tu čistě vystupováním v divadle může důstojně uživit 120 tanečníků baletu a 80 ostatních na celou ČR.... Nemáte si na kom vzít ty peníze, protože ony tam prostě žádný nejsou.

Ohledně příležitostí k růstu článek spíše podporuje to, co říkám... Máme extrémně nevyrovnanou návštěvnost mezi centry a regiony. Už jen pár největších divadel v Praze, Brně, Ostravě a Plzni vytvoří 2.2 miliony návštěv ročně na 2.3 milionu obyvatel těchto měst... I kdyby se už v těchto městech nic jiného nekonalo, tak na zbylých 8 milionů obyvatel zbydou sotva 4 miliony návštěv... To zní jako dost velký nevyužitý potenciál... Pokud za den nestihnete odehrát víc než jedno představení, jaké jsou reálné náklady na to, že sednete do vlaku a odehrajete ho jinde než v jednom z 5 největších měst?

Nezávislá divadla, nezávislé soubory, nezávislá tvorba... Tam se koná především umělecká svoboda za cenu rezignace na peníze.... Přitom odtud vzejde velká spousta zajímavých děl, které by měly potenciál oslovit širší veřejnost...

Související texty

Kultura volí. Ale kdo volí kulturu?

V předvolebním září se veřejně diskutovalo také o kultuře. Koho to minulo, může být v klidu, žádná nová témata přesahující rámec těch, o nichž se mluví před každými volbami, se neobjevila. Z mého pohledu zásadní věc, jak zajistit udržitelnost a další rozvoj všeho, co umožnil zafinancovat a nakopnout NPO, moc velkou prioritou pro volební kandidáty a kandidátky zjevně není.

Zajímá vás celý článek?

Obsah Tanečních aktualit vzniká díky týmu odborníků, kteří investují svůj čas, energii a vášeň, aby vám přinesli ten nejkvalitnější vhled do světa tance. Podpořte naši redakci – každý příspěvek má smysl.

Přispět na obsah

Pokračovat ve čtení zdarma.