Nejednou jsem od kolegyň a kolegů v šatně slyšela nebo i sama řekla: „Dnes jsem se ještě nestihla najíst,‘‘ nebo: „Už aby vynalezli ten teleport.‘‘ Taneční umělci a umělkyně bez stálého angažmá často trpí syndromem neustálé aktivity a produktivity, jako by se mírou zaneprázdnění dokazovala umělecká hodnota člověka. Já nejsem výjimkou. I když se na tom aktivně snažím pracovat, někde vzadu v hlavě pokaždé vyhraje strach z toho, že třeba příští měsíc žádný projekt nebude a co já potom…? Kdo a co rozhoduje, že mám být na platové příčce pod herečkou, zpěvákem nebo třeba technikem? A proč musíme soustředit svoji pozornost na několik různých projektů místo toho, abychom se aktivně zaměřili na jeden a nebáli se, že další měsíc nezaplatíme nájem?
Jaká je hodnota tanečních těl?
V mé sociální bublině plné tanečnic a tanečníků na volné noze vnímám jeden významný a zároveň problematický trend, který odpovídá dnešní výkonnostní společnosti. Je jím schopnost být na třech místech najednou. Nikde pořádně, ale všude alespoň trochu. Naše zdánlivá potřeba aktivity je z 90 % způsobená tím, že za práci nejsme adekvátně ohodnoceni, což nás nutí mít potenciální finanční nejistotu dopředu podchycenou. Tedy brát všechny nabízené a zároveň vzájemně kryjící se projekty, s přemisťováním se ze zkoušky na zkoušku z jednoho konce Prahy na druhý během dvou měsíců.
Tereza Holubová. Foto: Petr Chodura.