Irský výzkumný experiment, který bere umělce vážně
Zhruba za dva týdny by měl u nás začít fungovat registr umělců, který je výsledkem mnohaletého úsilí o zlepšení profesních podmínek v umění a kultuře. Pro toto téma jsme v době covidové pandemie začali používat termín „status umělce“. Mnohým, kteří se v tomto procesu snah o vytvoření funkčních nástrojů a legislativy angažovali, zůstal po uzákonění registru pocit rozčarování, hořkosti a zklamání.
Jana Navrátová
Na stejnou výzvu, jak zlepšit život tvůrčím profesionálům, odpověděli v Irsku o poznání odvážněji. Pandemická situace těžce dopadající na kulturní sektor přivedla tamní Ministerstvo kultury, umění, sportu a médií k potřebě přejít od slov k činům. To, že se umělcům a umělkyním nevedlo dobře už před covidem, se vědělo. Pandemie ale dokázala přesvědčit celou irskou vládu, aby podpořila pilotní projekt základního příjmu pro umělce (BIA – Basic Income for the Arts). Ten spočíval v pravidelné týdenní podpoře 325 eur, kterou po dobu tří let (2022–2025) dostávali losem vybraní umělci či umělkyně, kteří se do projektu přihlásili a splnili základní kritéria. Tímto způsobem bylo vybráno 2000 účastníků. Výzkumný vzorek účastníků měl svoji kontrolní skupinu složenou z těch, kteří vybráni nebyli. Na této skupině se už v říjnu 2023 ukázalo, že více než 50 % lidí, kteří nedostávali základní příjem, mělo problémy si dovolit základní věci, jako je jídlo, oblečení a topení, zatímco v běžné populaci to bylo 17 %.
Jaká jsou tedy zjištění tohoto odvážného experimentu? Zpráva, kterou v květnu 2025 publikovalo irské Ministerstvo kultury, umění, sportu a médií, analyzuje 50 hloubkových rozhovorů, z nichž vyplývá, že BIA jednoznačně pozitivně ovlivnil kvalitu života i tvorby umělců, redukoval jejich existenční úzkost, posílil jejich osobní autonomii a vztah k širším komunitám.
Tato oficiální formulace nepostihuje hlubší momenty, které studie přináší. Respondenti hovoří o tom, jak byli překvapeni, když si najednou mohli dovolit zajít k zubaři, být déle s rodinou, koupit příbuzným dárky nebo zaplatit nájem na delší dobu a mít možnost se ve svém okolí skutečně zabydlet. Mladý herec zmiňuje, že si konečně uspořádal vztahy s rodiči, kteří nevěřili, že mezi umělce vůbec patří. V rozhovorech se často hovoří o posílení sebevědomí umělců, o tom, že se cítí viděni a vnímáni. Někteří výtvarníci zmiňují, že dokázali s hrdostí a naplno prohlásit na veřejnosti, že jsou umělci. Jednoznačně se také prokázala větší vazba umělců na místní komunity. Mladým a začínajícím umožnilo získání podpory BIA poznat, co znamená být samostatně výdělečně činným tvůrcem, a rozvíjet a zdokonalovat svou vlastní disciplínu. Jedním z aspektů této pozitivní změny je i fakt, že se v rámci projektu naučili spravovat svoje peníze a zvládat daňovou administrativu (tomu v rámci BIA byla věnována zvláštní pozornost).
Příjemci popisují základní příjem jako „nárazník“ nebo „záchrannou síť“ v situacích, kdy nebyli úspěšní například při prodeji určitého díla, získání určité role. Mohli si dovolit vzít čas na přehodnocení svých možností nebo příležitostí a zkusit to znovu. Příjemci také hovořili o tom, že byli poprvé schopni vytvářet úspory a investovat do své budoucnosti.
Je důležité zmínit, že příjemci dále pracovali na svých projektech či zakázkách, případně chodili do zaměstnání, byli mezi nimi i umělci na rodičovské dovolené i umělci s handicapem. Měli tedy i další zdroje příjmu.
Díky projektu získalo Ministerstvo kultury, umění, sportu a médií obrovské množství dat, které postupně vyhodnocovalo a prezentovalo na průběžných konferencích. Už při vývoji celého systému muselo definovat řadu základních pojmů a témat. Osobně jsem velmi ocenila, s jakou jednoduchostí a jasností formulovalo definici umělce a umělecké činnosti, jak srozumitelně nastavilo, pro koho je systém určen, a jak celou záležitost na mnoha úrovních komunikovalo.
Koncept bezpodmínečného příjmu patří mezi velmi kontroverzní témata. Kritici hovoří o zneužívání, demotivaci a obrovských nákladech. S postupnými změnami na trhu práce, narůstající nerovností a nedostupností základních potřeb se tento socioekonomický model znovu diskutuje. Na vzorku irských umělců se rozhodně kritizované aspekty nepotvrdily. Mezi negativní prvky BIA patřily spíše měkké aspekty – jako pocit viny vůči těm, kteří nebyli vybráni – nebo náročnost propojení jednotlivých úřadů a správného vysvětlení položky BIA při danění nebo odvodech sociálního zabezpečení.
A co bude dál? V Irsku se teď bude diskutovat nad výsledky a jejich zastřešující umělecká organizace The National Campaign for the Arts (NCFA) je připravena podporovat pokračování projektu. Ve svém prohlášení uvádí: „Zjištění potvrzují to, co umělecký sektor již dlouho ví: hluboká nejistota umění vyžaduje trvalou a odvážnou podporu – podporu, která nejen mění životy umělců, ale také posiluje společnost, kterou pomáhají utvářet.“
Tak jen kdyby se u nás zase někde hovořilo o odolné kultuře, tak bych doporučovala nasytit její základní potřeby a až potom registrovat.
