Máme to ale v Praze štěstí, že můžeme celé dekády čerpat inspiraci od umělce guruovského formátu – Brita Julyena Hamiltona! Zjevil se tu už někdy v devadesátkách a od té doby se vrací a kultivuje komunitu svých žáků, jimž předává tajemné principy taneční improvizace. Tentokrát se jeho představení uskutečnilo v produkci CreWcollective.
Divácká kohorta je, řekla bych, pořád stejná, hodně jsou v ní zastoupení tanečníci, ale najdou se i umělci z jiných oborů. Improvizace, která je Hamiltonovou doménou, je spíš pro fajnšmekry a ocení ji hlavně tací, kteří se jí sami věnují, ať už v tanci, hudbě, literatuře a dalších oborech, nebo pak ti, kteří mají smysl pro poezii, nejsou nesví z velkého mentálního prostoru a nevadí jim nonses. Sólo KOAN, které uvedl Hamilton v prostoru Žižkostela přesně tyto rysy neslo.
Coby divák*divačka začínáte pohledem do prostoru – je hluboký, vysoký, širokoúhlý, krásná velká bílá vzdušná ratejna s několika prvky, jako je žebřík, židle skoro u stropu, jiná židle dole pod pódiem, hasicí přístroj (ten v divadle být musí), lano, chlupatá dečka a nesmyslně velký igelitový balík. V hodině kreativního psaní byste mohli očekávat zadání povídky, ale tady se musíte napojit a sledovat malého tanečního vypravěče, jak v lehkých krocích, obratech, skocích někam míří, opouští i navazuje předchozí téma, hladce a rytmicky se přemisťuje prostorem, a když je unavený, trochu si odpočine. Jeho chaotické fyzické a verbální jednání tu a tam protne repetice, která posílí dojem hudebnosti a rytmičnosti, a někdy zas přijde kolaps, zcizení, jako když dítě uprostřed hry zavolají na večeři a ono si uvědomí realitu. Naskočit zpátky ale není problém.
Hamilton se pohybuje v nějakém fantazijním matrixu, někde za zrcadlem – možná proto se občas shání po Alici. Buduje drobné verbatim situace, které navozují vzpomínky na dětskou autonomní kreativní samotu, v níž je všechno možné a všechno správně. Hamilton není dítě, je to muž v letech a jeho hra tomu odpovídá. Zúročuje zkušenosti, pečlivé pozorování lidské interakce a tuto moudrost nechává probleskovat v detailech a drobných, ale vycizelovaných pointách, které jsou vtipné tím, jak jsou vidoucí.
Opakovaně například rozehrává varianty dialogu muže a ženy čekajících v dešti na vlak, kteří do něj nikdy nenasednou, a nakonec se rozejdou. Moudrost je i v lehkosti jeho projevu, kterou můžeme vztáhnout na celou lehkost bytí – není to jen lunatická blábolivá existence, je to filozofický postoj k životu. Ano, tolik jsem si z KOANU odnesla, a také to, že tento přístup vyžaduje extrémní koncentraci a citlivost, jinak nelze tak magnetizující stage presence udržet. Mnohokrát jsem si vzpomněla na Ivana Vyskočila a jeho dialogické jednání, na to, jak je těžké udržet vnitřní vazbu k sobě, ke svému tématu, a přitom zůstat čitelný a otevřený podnětům z vnějšku. Julyen Hamilton je v tom mistr světa.
KOAN je strukturovaná improvizace ukotvená zmíněnými scénickými prvky, ale nedá se vyloučit, že při jiném uvedení v jiném divadle, studiu či kostele budou na scéně jiné předměty a i prostorové uspořádání bude vypadat úplně jinak. Podstatný a pozoruhodný je fakt, jak je Hamilton i přes dlouhou kariéru fyzicky ve formě. Jeho pohyby mají zvláštní kvalitu, jemnou, vznešenou, a to jak v prosté chůzi, tak v dynamičtějších variacích, ale také v mluvním projevu. Působí trochu jako rytíř de la Mancha nebo postava ze Shakespeara, která toho viděla už mnoho a mentálně tento svět opustila.
Tu přitažlivou kultivovanost podle mého posiluje i fakt, že Hamilton je polyvalentní umělec – věnuje se nejen tanci, ale i hudbě a poezii. A nebojím se dodat, že je svým způsobem i filozof. A nedivila bych se, kdyby na toto tvrzení reagoval prásknutím nafouknutého papírového pytlíku. Tak už to zenoví mistři prostě dělají.
Psáno z představení 28. listopadu 2024, Komunitní centrum Žižkokostel, Praha.
Performeři Julyen Hamilton a Robie Legros představili společně s hudebnicí Jordinou Millà v prostoru odsvěceného barokního kostela Atria Žižkov hudebně-dramatické představení o vzájemném scházení a rozcházení.
Pokračovat ve čtení zdarma.
