Během loňského podzimu se objevily hned tři premiéry v režii zahraničních tvůrců, jejichž jména ve světě bezesporu hodně rezonují. Soubor Cirk La Putyka přizval režiséra a choreografa Thomase Steyaerta k tvorbě představení Hey, Earth!. Italskou režisérku Firenzu Guidi oslovil Losers Cirque Company a vznikla show Cizinec. A soubor Národního divadla Laterna magika vsadil s projektem In Our Hands na australského novocirkusového tvůrce Darcyho Granta. Měřitelné výsledky ukázaly vysokou návštěvnost. Bezprostřední hodnotící reakce široké veřejnosti se u všech titulů nesly na spektru od absolutního odmítnutí přes umírněnou poklonu k odvaze experimentovat až po bezmezný obdiv právě díky odlišnosti od většinové produkce. Kritika a oborová komunita také jednak nešetřila opovržením a slovy kýč, povrchní nezdar či chaos, jednak s ohleduplností k domácím uskupením vyvíjela snahy smířlivě vykličkovat z rozpaků s perspektivou korekce. Rozlehlá škála názorů naznačila zájem, ale především vynesla na povrch kruciální otázku, proč jsou vlastně vkládána tak velká očekávání do hostování zahraničních režisérů/režisérek. Co nám tvůrcům a divákům tedy chybí – čeho se dostatečně nedostává, vynakládáme-li tolik úsilí do hledání zahradníků ze sousedství? Čas ochlazuje emoce, tlumí zklamání. Experimenty někde rozhýbaly ledy, jinde přispěly k urychlení změn, anebo naopak vedly ke stmelení a znovunabytí tak důležité sebedůvěry v domácí potenciál. A to není málo.
Pozvat si svět, aby nám ukázal, že do něj patříme!
V oblasti tance, pohybového a šířeji multižánrového divadla jsou mezinárodní spolupráce a výjezdy za hranice zcela běžnou součástí praxe. Zatímco západní kulturní průmysl nestaví tolik do popředí národnostní kritéria, ale preferuje osobnostní diverzitu, profesionalitu nebo například příslušnost k původnímu obyvatelstvu, středoevropské smýšlení se nezřídka dívá „za plot“ s dobrou vírou v obohacení domácí praxe. Jenže se tím také ukazuje, že ať je „sousedovic“ tráva jakkoli skvěle zelená, tento soused/sousedka po příjezdu k nám nevypěstuje trávu stejného odstínu, ani když použije všechny své zaručené zahradnické postupy – a co teprve, když je zvyklý či zvyklá na odlišné sazenice, zeminu, jiné zúrodňující prostředky, ba dokonce podnebí. Bude to prostě tráva jiná, a to z mnoha důvodů, i kvůli neovlivnitelným okolnostem. Ve výsledku se buď vše oboustranným úsilím k porozumění napojí na kulturní kořeny a aktuální zázemí konkrétního prostředí, anebo vznikne jen zkypřená, někde až nesouvisle zoraná půda, v níž aby hledal význam či jakoukoli další kvalitu spíš archeolog než divadelní divák.
