Během loňského podzimu se objevily hned tři premiéry v režii zahraničních tvůrců, jejichž jména ve světě bezesporu hodně rezonují. Soubor Cirk La Putyka přizval režiséra a choreografa Thomase Steyaerta k tvorbě představení Hey, Earth!. Italskou režisérku Firenzu Guidi oslovil Losers Cirque Company a vznikla show Cizinec. A soubor Národního divadla Laterna magika vsadil s projektem In Our Hands na australského novocirkusového tvůrce Darcyho Granta. Měřitelné výsledky ukázaly vysokou návštěvnost. Bezprostřední hodnotící reakce široké veřejnosti se u všech titulů nesly na spektru od absolutního odmítnutí přes umírněnou poklonu k odvaze experimentovat až po bezmezný obdiv právě díky odlišnosti od většinové produkce. Kritika a oborová komunita také jednak nešetřila opovržením a slovy kýč, povrchní nezdar či chaos, jednak s ohleduplností k domácím uskupením vyvíjela snahy smířlivě vykličkovat z rozpaků s perspektivou korekce. Rozlehlá škála názorů naznačila zájem, ale především vynesla na povrch kruciální otázku, proč jsou vlastně vkládána tak velká očekávání do hostování zahraničních režisérů/režisérek. Co nám tvůrcům a divákům tedy chybí – čeho se dostatečně nedostává, vynakládáme-li tolik úsilí do hledání zahradníků ze sousedství? Čas ochlazuje emoce, tlumí zklamání. Experimenty někde rozhýbaly ledy, jinde přispěly k urychlení změn, anebo naopak vedly ke stmelení a znovunabytí tak důležité sebedůvěry v domácí potenciál. A to není málo.
In Our Hands se tvůrcům vymkla z rukou. Obří váza jako odkaz na materiální dědictví lidstva v daném kontextu nefunguje
Laterna magika v posledním měsíci tohoto roku uvedla na Nové scéně novinku In Our Hands. Tvůrčí tým projekt prezentuje jako „multižánrovou inscenaci, dynamickou kompozici změn, v níž se organicky propojuje fyzické divadlo, akrobacie, parkour s živou hudbou a multimédii“.
