Na vedoucích a tvůrčích pozicích v prestižních divadlech chybí ženy. A situace se nemění, zastává názor Miřenka Čechová

Kde se vzal nápad vytvořit představení pro dvacet režisérek?
Už si nevzpomínám na úplně první impulz, protože ten nápad se zrodil již před pěti lety. Stály za tím pravděpodobně dvě věci. První, že jsem už dlouho nebyla v roli výhradně interpretky, a tak mě zajímalo, jestli moje autorské a režisérské ego zvládne být „jen“ materiálem a zcela se odevzdat do rukou někoho jiného. A to i přesto, že já bych chtěla tvořit jinak nebo s tím myšlenkově nesouzněla. V herectví se říká, že herec má být „jako svatý“ a odevzdat se „něčemu vyššímu“. Chtěla jsem si asi vyzkoušet, jestli se ještě stále dokážu upozadit a pokorně přijímat absolutně všechno, co se se mnou bude dít. Podobně jako Marina Abramović v performanci Rhythm 0, která skončila pořezaná, popsaná a s nabitým revolverem u hlavy, což jsem předpokládala, že mi opravdu nehrozí. Zamýšlela jsem to jako další ze zkoušek, které na sebe čas od času vymýšlím, abych se udržovala v pozici nevědění a vnitřního risku. A také to trénuje moji otevřenost přijímat impulzy od druhých a netrvat na své pravdě.