O zdrojích a lidech

Jana Návratová. Foto: David Konečný.

Kultura je živý organizmus, jehož vlastností je schopnost se přizpůsobit. To však jde jen do určité míry. Umělci, produkční, autoři, teoretici, umělecko-technické profese a další pracovníci v kultuře se za ta léta obrnili, imunizovali, adaptovali, takže si otřesnost své situace snad ani neuvědomovali (pokud nevyhořeli). Bylo normální lítat z jedné práce do druhé, říkat ano každé nabídce ve strachu, že by další nemusela přijít, přecházet virózy a obcházet zákoník práce. Vzhledem k tomu, že jsou lidé sami sobě zdrojem, tak léta sami sebe vytěžovali. Nepíšu tu o všech, některým se dařilo a budiž jim to přáno. Ale další vlastností organizmu je, že když se nedaří jedné jeho části, ta druhá má svou prosperitu v podmínce. V našem případě jedna ježatá kulovitá mikročástice způsobila, že se celý „systém“ sesul na hromadu.

Je sympatické, že současný ministr kultury sám problémy a nedostatky pod tlakem pojmenovává. Sympatické také je, že se konečně vedení ministerstva snaží komunikovat s lidmi z branže, s experty a zástupci profesních organizací. Jak se to vyplácí, ukazuje jednání kolem návrhu pro Národní plán obnovy, což představuje obrovské peníze z evropských zdrojů na obnovu Evropy po pandemii. U nás hrozilo, že na kulturní sektor zbydou drobné, že se většina z těchto prostředků vlije tzv. do betonu. Ale díky spojení sil a proaktivitě mnoha hráčů napříč republikou, díky uměleckým organizacím a také spojenectví státních, nezávislých a podnikatelských subjektů je tu vysoká pravděpodobnost, že se z koláče zhruba 170 miliard pro Českou republiku podaří alokovat 8 miliard, které kultura nutně potřebuje.

Z těchto peněz se ale nebude především financovat to, oč v tomto sloupku běží – lidské zdroje, profesní podmínky, sociální rámec umělecké kariéry. To bude muset stát financovat hlavně sám, z příštích rozpočtů. Jak asi budou vypadat, se bojím pomyslet. Návrh státní kulturní politiky, který visí na webu MKČR k veřejným připomínkám a měl by určovat priority těchto rozpočtů, zmiňuje péči o umělce v několika málo řádcích. Zmiňuje status umělce jako sociální, daňový a pracovní rámec, zmiňuje i druhou kariéru u profesí, které si „žádají absolutní vypětí a kariéra v nich nepokrývá celou aktivní pracovní dráhu člověka“. Nezbývá než doufat, že příští ministryně nebo ministr z těchto lakonických řádků konečně učiní reálná opatření tak, aby organizmus kultury mohl fungovat jako celek a neodumíral v těch nejpodstatnějších zdrojích, jimiž jsou umělkyně a umělci a bez nichž v zásadě neexistuje.

Další sloupky si můžete přečíst ZDE.