O přetrvávajících genderových stereotypech ve vůdčích divadelních pozicích očima jednadvaceti žen

Inzerce

V případě režisérské dvacítky šlo doslova o mikro prostor, s nímž mohla každá z nich nakládat. Téma Nory 21. století zpracovaly jednotlivé autorky jako tematický výběr na ploše dvou až tří minutek. Za druhý milion pak vydá to, jak pevně je oněch dvacet klipů a perspektiv svázáno v celek, spleteno v ženský tvůrčí kruh. Čechová je silné médium – suverénní v herectví, tanci, zpěvu, rapu, zvládne afekt, parodii i autentické osobní sdílení. To, jak dokáže ovládnout prostor a měnit výraz, je mimořádné.

Každá její „mikroNora“ by stála za rozbor a pozornost.  Hodně jsem ocenila schopnost autorek jít na dřeň, úspornost a rychlost, s jakou zamířily cíl. Můžeme v tom vidět superschopnost, kterou většina žen kombinující mateřství, domácnost a práci v sobě odhalí, totiž koncentrovaně využít v daný moment čas a dostupné zdroje, rychle a přesně zvládnout, co je potřeba.

Dvacítka režisérek utkala skrze Miřenku Čechovou živý gobelín příběhů, pocitů, reflexí a různých fazet toho, co znamená být ženou-autorkou na divadelním poli. Mimochodem – celý proces rámuje výzkum Nely Winkler, který je dostupný na stránkách Spitfire company, a který ukazuje, jak jsou ženy v českém kulturním prostoru na vedoucích místech podreprezentovány. Například: 56 % z absolvujících oborů režie či choreografie, tedy „hlavních tvůrčích divadelních profesí“, byly v letech 2004–2024 ženy, avšak podíl realizovaných premiér režisérkami či choreografkami je v praxi mnohem nižší. Na tzv. zřizovaných scénách se jich v letech 2014–2024 podílelo jen 21 %!

Sedí na molu v blízkosti publika, zpocená, upatlaná a mluví o tom, jak ji zaskočilo, kolik mateřství a péče o dítě vyžaduje, jak najednou přestanou platit hranice těla, času, prostoru, myšlení, a navíc se o tom ani nesmí mluvit!

Tématu „vedoucí pozice“ je věnován jeden z prvních fragmentů – režisérka Veronika Kos Loulová nechává Miřenku Čechovou hovořit v mužském rodě v roli nového nastupujícího šéfa opery, který se diví, že smlouvy, které má podepsat, jsou v ženském rodě, že na dveřích je cedulka „šéfka opery“ a podobně… Prý nemá smysl to předělávat, našeptávají hlasy kolem, protože bůhví, co bude za rok… Je jasné, že autorka sdílí svůj profesní příběh a nechává vyznít absurdity v prohozených genderových rolích, s nimiž se setkala při nástupu do olomoucké opery. Ale tohle jsou detaily, jakkoli symptomatické. Podstatné je, že se Kos Loulová snažila svým moderním viděním vytáhnout olomouckou operu z provinčních poměrů. Tlaky, kterým čelila, aby prosadila svou vizi, byly enormní a pozorně je sledovala valná část kulturní obce. O Olomouci bylo díky ní skutečně hodně slyšet. Režisérka navíc v tomto období otěhotněla a přivedla na svět syna, což dává jejímu příběhu další rozměr. A co by na jejím místě dělal imaginární muž? Jaká by byla jeho vnitřní dilemata, zdalipak by mu ta zátěž a bariéry stály za to? Z tohoto fragmentu vyplývá, že za úspěch u nás musí žena zaplatit mnohem víc a čelit daleko větší náloži „hejtů“ a zpochybňování, než kdyby šlo o muže.

A Čechová přidává do gobelínu další vrstvy – například tematizuje proměňující se ženské tělo znázorněné vrstvením obrazů promítaných na své tělo performerky (koncept Nela Kornetová). Obrazy zachycují ženu v těhotenství, v tanečních a mnoha dalších pozicích a fázích. Vzniká tak dojem pohybu, listování v čase a proměnlivosti, stejně tak dojem multidimenzionality a příslovečného multitaskingu. Technologie jsou na scéně „Dvacetjedničky“ přítomné poměrně často – ať jsou to projekce textů, titulků, dokumentárních videí či světelných instalací, vždy účelně doplňují kontext či spoluutvářejí scénickou situaci. Ale centrálou je Miřenka Čechová. Ať už znázorňuje tiché, poslušné, parametricky vyhovující a ničím nerušící tělo v tanečním sboru, tělo vedle jiných, nerozlišených těl, resp. stínů (Markéta Perroud), nebo krajně upřímnou, zoufalou zpověď o tom, jak jí mateřství brání naplňovat její bytostnou potřebu, jíž je tvorba. Sedí na molu v blízkosti publika, zpocená, upatlaná a mluví o tom, jak ji zaskočilo, kolik toho mateřství a péče o dítě vyžaduje, jak najednou přestanou platit hranice těla, času, prostoru, myšlení, a navíc se o tom ani nesmí mluvit! Tato pasáž je hodně osobní a nepochybně souvisí s mimořádným tvůrčím potenciálem Čechové, který najel do písku „nezastupitelných“ mateřských povinností. Interpretka zpochybňuje výchozí společenské nastavení, že dítě je největší dar a každá by za něj měla být vděčná – a s tím si ani dnešní společnost neví rady.

Zprávu o tvorbě tohoto projektu přinese brzy dokument, který vznikal současně s přípravou inscenace a na premiéře byl dostupný jen částečně v hrubém střihu. Zachycuje jak hledání esenciálního tříminutového tvaru, což je sama o sobě poutavá podívaná, tak výpovědi režisérek o tom, s čím se ve své praxi setkávají – jakým útokům, despektu, přehlížení a absurditám musejí čelit. A to je upřímně řečeno devastující.

Kolik se toho v dějinách na téma rovnosti mužů a žen udělalo, kolik zápasu, energie bylo vynaloženo, jaké byly přineseny oběti, aby byly brány ženy vážně, byly ctěny jejich názory, potřeby, postoje a jejich tělesná autonomie, aby byly chráněny před násilím, aby se odbouraly nesmyslné stereotypy a skleněné stropy… A nestačí to. Naopak, mám pocit regresu. Ve veřejném prostoru znovu sílí zpochybňování, zesměšňování, relativizace, bagatelizace práv žen (ale i dětí). Však to vidíme, soudy dávají trapné podmínky i za brutální násilí na ženách i dětech, normalizují se machistické veřejné projevy, hnutí MAGA sílí a svět řídí šílení senioři.

Úplně chápu, proč měla Miřenka Čechová potřebu obklopit se kreativními ženami. Je potřeba se podporovat a připomínat, že ženy mají stejná práva jako muži a odpovědnost za svět a jeho budoucnost je společná. Totiž – ono není kam odejít.

Psáno z premiéry 1. prosince, Palác Akropolis, Praha.

DVACETjedna
Režie: Aminata Keita, Barbara Herz, Darina Alster, Ester Kamba, Janka Ryšánek Schmiedtová, Julie Rázusová, Kasha Jandáčková, Kamila Polívková, Lucie Ferenzová, Markéta Pettoud, Martina Hajdyla Lacová, Mwixx Mwikilisha, Nela H. Kornetová, Ran Jiao, Sabina Bočková, Sahar Rezaei, Sasha Portyannikova, Soňa Ferienčíková, Veronika Kos Loulová, Yuliia Lopata
Koncept a interpretace: Miřenka Čechová
Dramaturgie a spolupráce na konceptu: Jitka Pavlišová
Video a vizuální dramaturgie: Linda Arbanová
Hudba a zvukový design: Martin Hůla
Světelný design: Martin Špetlík
Premiéra 1. 12. 2025