Pradleny mezi žižkovskými činžáky. Delikátní ženské klaunství Holektivu je nepřehlédnutelná hodnota české scény
Trio Holektiv aspiruje svým deset let budovaným repertoárem na to, stát se součástí národní pokladnice. Když zvedneme její víko, jukne na nás Rozmarné léto, Postřižiny, možná bicykly a aeroplány Kamila Lhotáka, určitě Zahradníkův rok a jiné Čapkovy povídky, nebo dokonce Jára Cimrman! A mohli bychom jmenovat dál – Poláček, Hrabal, Menzel… Jenže to jsou samí muži! Najít ženské ekvivalenty k těmto národním velikánům není vlastně možné. Ale holky z Holektivu jsou tomu na stopě! Každým flikem, přemetem, potutelným pohledem, založením rukou v bok či akrobatickou anekdotou látají tuhle genderovou díru v kabátku naší národní identity a dokazují, že tvůrci české inteligentní vtipné idyly mohou nosit sukně!
Pradleny. Holektiv. Foto: zdroj archiv Holektivu.
Na festivalu TANEC PRAHA uvedly uprostřed žižkovských činžáků na komunitním plácku pod platany svoje Pradleny. A že se toho špinavého prádla během pětatřiceti minut nakupilo! Do každé doby padnoucí téma – vyprat, vyčistit zašlou či čerstvou špínu a pak manifestovat na šňůře, že už je všechno v pořádku – se dnes hodí eminentně. Pradlena bývá v umění symbolem očisty, ženské práce, každodennosti, pokory, ale i proměny a „praní“ starého života. Pradlenky z tria Holektivu si s touto látkou pěkně pohrály a z pracovního postupu praní prádla udělaly dramatický oblouk, na nějž zavěsily svoji ženskou zkušenost s péčí a rutinou, ale také vztahy, sny a touhy. V době, kdy strčíme prádlo do pračko-sušičky, už možná ani nevíme, jaké fáze praní prádla vlastně kdysi mělo. Může to být pro děti a teenagery, jichž bylo v publiku poměrně dost, úplné národopisné sci-fi!
Retro pojetí, jež je součástí rukopisu Holektivu, je živnou půdou pro humorné hravé momenty pramenící z kontrastů a paradoxů – viz například dřina na valše za zvuku elektrické pračky. A pak tu máme snění a to je v Holektivu oblíbená disciplína, která realitě povolí pásek, a vyvalí se touhy, strachy či nejrůznější pábení, které vycházejí z ženského vnímání světa. A to je na práci Andrey Benkové, Evy Staré a Karolíny Křížkové tak cenné. Přitahují pozornost k ženské zkušenosti, a to v širším plánu i detailu. Například k prožívání rutinních domácích prací, kdy už na začátku trochu klaunsky pradleny naznačují, jak svoji práci „milují“, jak se snaží si povinnost zpříjemnit vzájemnou hrou, škádlením (někdy trochu drsným), ale také sdílením. Možná je toto entrée trochu dlouhé, ale ne všichni v publiku jsou netrpěliví, jako autorka těchto řádků.
Jakkoli působí inscenace rozverně a uvolněně, je vidět její pevné režijní uchopení. Když pomineme malou stížnost na délku úvodní pasáže, ty další se už řetězí v adekvátních proporcích, dávají spravedlivě příležitost každé z protagonistek rozehrát svůj osobitý odstín talentu, somatotypu či dispozice. Na tom je ostatně úspěch Holektivu založen – každá z trojice je jiná a Eva Stará všechny unese. Tento prastarý základ komiky, míněn je fyziognomický kontrast, je jako bitcoin, který se sám těží. A režisérka Veronika Poldauf Riedlbauchová tomu evidentně dokáže přispět. Hlídá proporce a vytváří příležitosti, chrání dílo od blátivých břehů lacinosti a nesrozumitelnosti. Přitom se inscenace odvážně pouští do riskantní „práce“ s publikem, což spočívá nejen v občasném explicitním očním kontaktu s diváky, cákání a pouštění hrůzy na první řady, ale také v několika nečekaných výpadech mezi diváky, z nichž si nakonec pradleny vyberou tři „nešťastníky“ – muže, které vystaví na paškál přišpendlením na prádelní šňůru. Jsou to přece především ženy, které se prohrabávají mužskou špínou, vnímají pachy i vůně mužského těla a skrze tuto intimitu, která prostě vice versa nefunguje, si prohlubují k nositelům čistých košil vztah. A o tom muži nevědí. Teď jsou tu před publikem symbolicky ukřižováni kolíčky na prádlo jako nazí v trní. Ženy mají svůj způsob boje a odplaty… Když pak po ploše rozloží bílé lajntuchy a pro tu čistotu není kam šlápnout, mají „hříšníci“ co dělat, aby se z toho „posvátného“ místa dostali a zase nešlápli vedle.
Holektiv v Pradlenách rozvíjí dál svůj nenásilný feminismus, sympatickou sebeironii i hodnoty ženského půvabu. Vypadá to snadno, ale vymyslet se to nedá. Na takovou chemii se prostě musejí sejít osudy, energie, talenty, společné vnímání světa.
Holektiv v Pradlenách rozvíjí dál svůj nenásilný feminismus, sympatickou sebeironii i hodnoty ženského půvabu, který se nevylučuje s klaunstvím a nadsázkou. Vypadá to snadno, ale vymyslet se to nedá. Na takovou chemii se prostě musejí sejít osudy, energie, talenty, společné vnímání světa. Taková spojení nejsou sice neobvyklá, ale v ženské konstelaci tance a artistiky jich mnoho není. Při pohledu na klubko dětí, které sledují svoje mámy v přemetech, pyramidách a tanečních choreografiích, vám to spojenectví Holektivu přijde obzvlášť cenné. A svým způsobem životadárně optimistické.
Psáno z představení 7. června 2026, festival TANEC PRAHA.
Pradleny
Koncept a režie: Veronika Poldauf Riedlbauchová
Performeři: Andrea Benková, Karolína Křížková, Eva Stará
Výprava: Marianna Stránská
Hudba: Jan Čtvrtník
Producent: Holektiv – Andrea Benková
Koprodukce: CIRQUEON – Centrum pro nový cirkus, Tanec Praha
Premiéra: 6. 6. 2026, Cirk-UFF
.jpg)
