Vrány aneb Holektiv poeticky

Náš svět je s tím ptačím neodmyslitelně pevně spjat. Ptáci dávají lidské existenci novou touhu po svobodě, byť jsme politicky svobodní. Popírají totiž to, čím jsme my se zemí svazováni. Je v nich určitá tajemná magičnost, záhadnost, dobrodružství a romantika. Některé druhy v sobě ukrývají pro nás až mystický symbolismus. Probouzejí vize i předtuchy, oznamují zrození nebo smrt, jsou strážkyněmi dávných tajemství a temných snů. Není divu, že své místo mají v lidové slovesnosti, v bajkách a pohádkách či písních. Vrány. Možná i proto, že už je vídáme jen zřídka, tak nás stále tolik fascinují. A přitom je označujeme až skoro nelichotivým označením: čeleď Krkavcovití.

Vrány. Foto: Dita Havránková.

Vrány. Foto: Dita Havránková.

Holektiv, soubor balancující ve výškách i nízko u země, připravil do závěru roku novou pohybovou performanci. Podobně jako jiní nakonec místo divadelního uvedení musel zvolit formu, kterou lze využít pro digitální distribuci skrze stream, a tak vznikl zajímavý krátkometrážní taneční film pro dvě tanečnice a hudebnici využívající akustiku v interiéru Českého muzea hudby, kam byl umístěn signifikantní scénografický objekt z dílny Studia Hermann&Coufal. Jeho kruhový půdorys jasně vymezil performativní prostor a centrální žebříkovitý stěžeň poskytl možnost vzdušné úrovně, která k ptákům, jako jsou vrány, bezesporu patří.

Celkový vizuál díla nápadně odkazuje ke vkusu ve stylu českého duncanismu. Je to především díky stylizaci folkových i folklorních motivů do výtvarného řešení kostýmů Michaely Čapkové, ovšem hlavním inspirativním zdrojem bylo bezesporu hudební aranžmá motivů vybraných moravských lidových písní. Hudebnice Terezie Vodičková Kovalová je sama interpretuje a svůj zpěv a text na motivy lidové poezie doprovází na violoncello. Nutno poznamenat, že velmi charismaticky.

Pohybově se dílo s duncanismem samozřejmě spíše míjí, což není žádným překvapením, protože Holektiv preferuje jako pohybový prostředek svého jevištního vyjádření párovou a závěsnou akrobacii. Sice to ve výsledku působí trochu bizarně, ale míra únosnosti a dobrého vkusu naštěstí není překročena. Nakonec v průběhu dění protagonistky Andrea Vykysalá a Karolína Křížková postupně od akrobatické prezentace upouštějí a více a více se intuitivně nechávají vést k tanci, který je naopak velmi uzemněný.

Vrány. Foto: Dita Havránková.

Nenarativní uchopení tématu jim dovoluje vytvářet asociativní obrazy a výsledkem je jakýsi nedějový příběh v příběhu. Struktura je poměrně jasná, na zemi a ve vzduchu jsou to vrány, na vlastních nohou se mění v člověka s jeho starostmi i radostmi. Na zemi jako vrány hledají potravu pouze tanečním způsobem (floorwork), ve vzduchu vládnou svým vraním charismatem ve štronzu. K dokonalosti snad chybí jen liška z bajky o sýru.

Lehce neurčitě může působit prostřední level, kdy se performerky uchylují skoro zbytečně k efektním prvkům párové akrobacie. Ačkoliv mají skvělou balanční jistotu, důvod k jejímu použití trochu uniká. Prokládání pohybovými sekvencemi je nahodilé až naivní, tanečně neurčité s nepřesnou rytmizací. Je otázkou, zdali v tom není symbolika neporozumění, protože ztvárnění konfliktů má expresivní, chvílemi až silové pojetí, ovšem i to působí velmi naivisticky a nahodile. Motiv ztraceného a nalezeného věnečku se line celou performancí a při troše divácké empatie v tom lze najít metaforu života.

Každopádně při zpracování takového inspiračního zdroje by se možná hodila větší znalost kontextu lidové tradice a možná by nevadilo, kdyby se taková znalost promítla i do pohybového zpracování. Dá se předpokládat, že by to na lidovou píseň působilo přirozeněji než párové poponášení a mosty nebo stojky. Naopak, závěsná akrobacie na žebříku je ideálním způsobem, jak ji v rámci takového tématu využít. Přestože obě performerky jsou skvělé tanečnice, jejich taneční umění nemá v tomto filmu moc prostoru k rozvinutí, což je určitě škoda. Například, když v jednu chvíli probíhá taneční proměna dívky ve vránu, patří to zcela jistě k nejsilnějším momentům celého představení a jistě by jich mohlo být víc.

Vrány. Foto: Dita Havránková.

Novocirkusová akrobacie má hodně adrenalinu, ale taneční poezie dokáže oslovit srdce i duši člověka. Vrány jsou skvělá tematická volba pro taneční poetiku, a když nemluvíme o pohybu, tak je její divadelní zpracování, ostatně jako i jiná tvorba Holektivu, velmi esteticky vkusné. Výpovědní hodnota je však mělká, skoro až povrchní, a s využíváním nesdělných akrobatických technik větší hloubku asi moc nikdy nedostane. Ale líbit se bude.

 

Psáno z online uvedení 17. prosince 2020.

 

Vrány
Pohybová performance na jednom objektu
Koncepce a interpretace: Andrea Vykysalá, Karolína Křížková
Režijní spolupráce: Eliška Brtnická
Scénografický objekt: Studio Hermann&Coufal
Hudba: Terezie Vodičková Kovalová
Kostýmy: Michaela Čapková
Světlo a zvuk: Niels Doucet
Video: Anežka Horová, Tereza Chudáčková
Premiéra: 30. 10. 2020
Online uvedení tanečního filmu: 17. 12. 2020

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 2x

Témata článku

Andrea VykysaláKarolína KřížkováTerezie Vodičková KovalováVrány

Holektiv

Nový cirkus

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: