Vrány aneb Holektiv poeticky

Náš svět je s tím ptačím neodmyslitelně pevně spjat. Ptáci dávají lidské existenci novou touhu po svobodě, byť jsme politicky svobodní. Popírají totiž to, čím jsme my se zemí svazováni. Je v nich určitá tajemná magičnost, záhadnost, dobrodružství a romantika. Některé druhy v sobě ukrývají pro nás až mystický symbolismus. Probouzejí vize i předtuchy, oznamují zrození nebo smrt, jsou strážkyněmi dávných tajemství a temných snů. Není divu, že své místo mají v lidové slovesnosti, v bajkách a pohádkách či písních. Vrány. Možná i proto, že už je vídáme jen zřídka, tak nás stále tolik fascinují. A přitom je označujeme až skoro nelichotivým označením: čeleď Krkavcovití.

Vrány. Foto: Dita Havránková.

Vrány. Foto: Dita Havránková.

Holektiv, soubor balancující ve výškách i nízko u země, připravil do závěru roku novou pohybovou performanci. Podobně jako jiní nakonec místo divadelního uvedení musel zvolit formu, kterou lze využít pro digitální distribuci skrze stream, a tak vznikl zajímavý krátkometrážní taneční film pro dvě tanečnice a hudebnici využívající akustiku v interiéru Českého muzea hudby, kam byl umístěn signifikantní scénografický objekt z dílny Studia Hermann&Coufal. Jeho kruhový půdorys jasně vymezil performativní prostor a centrální žebříkovitý stěžeň poskytl možnost vzdušné úrovně, která k ptákům, jako jsou vrány, bezesporu patří.

Celkový vizuál díla nápadně odkazuje ke vkusu ve stylu českého duncanismu. Je to především díky stylizaci folkových i folklorních motivů do výtvarného řešení kostýmů Michaely Čapkové, ovšem hlavním inspirativním zdrojem bylo bezesporu hudební aranžmá motivů vybraných moravských lidových písní. Hudebnice Terezie Vodičková Kovalová je sama interpretuje a svůj zpěv a text na motivy lidové poezie doprovází na violoncello. Nutno poznamenat, že velmi charismaticky.

Pohybově se dílo s duncanismem samozřejmě spíše míjí, což není žádným překvapením, protože Holektiv preferuje jako pohybový prostředek svého jevištního vyjádření párovou a závěsnou akrobacii. Sice to ve výsledku působí trochu bizarně, ale míra únosnosti a dobrého vkusu naštěstí není překročena. Nakonec v průběhu dění protagonistky Andrea Vykysalá a Karolína Křížková postupně od akrobatické prezentace upouštějí a více a více se intuitivně nechávají vést k tanci, který je naopak velmi uzemněný.

Vrány. Foto: Dita Havránková.

Nenarativní uchopení tématu jim dovoluje vytvářet asociativní obrazy a výsledkem je jakýsi nedějový příběh v příběhu. Struktura je poměrně jasná, na zemi a ve vzduchu jsou to vrány, na vlastních nohou se mění v člověka s jeho starostmi i radostmi. Na zemi jako vrány hledají potravu pouze tanečním způsobem (floorwork), ve vzduchu vládnou svým vraním charismatem ve štronzu. K dokonalosti snad chybí jen liška z bajky o sýru.

Lehce neurčitě může působit prostřední level, kdy se performerky uchylují skoro zbytečně k efektním prvkům párové akrobacie. Ačkoliv mají skvělou balanční jistotu, důvod k jejímu použití trochu uniká. Prokládání pohybovými sekvencemi je nahodilé až naivní, tanečně neurčité s nepřesnou rytmizací. Je otázkou, zdali v tom není symbolika neporozumění, protože ztvárnění konfliktů má expresivní, chvílemi až silové pojetí, ovšem i to působí velmi naivisticky a nahodile. Motiv ztraceného a nalezeného věnečku se line celou performancí a při troše divácké empatie v tom lze najít metaforu života.

Každopádně při zpracování takového inspiračního zdroje by se možná hodila větší znalost kontextu lidové tradice a možná by nevadilo, kdyby se taková znalost promítla i do pohybového zpracování. Dá se předpokládat, že by to na lidovou píseň působilo přirozeněji než párové poponášení a mosty nebo stojky. Naopak, závěsná akrobacie na žebříku je ideálním způsobem, jak ji v rámci takového tématu využít. Přestože obě performerky jsou skvělé tanečnice, jejich taneční umění nemá v tomto filmu moc prostoru k rozvinutí, což je určitě škoda. Například, když v jednu chvíli probíhá taneční proměna dívky ve vránu, patří to zcela jistě k nejsilnějším momentům celého představení a jistě by jich mohlo být víc.

Vrány. Foto: Dita Havránková.

Novocirkusová akrobacie má hodně adrenalinu, ale taneční poezie dokáže oslovit srdce i duši člověka. Vrány jsou skvělá tematická volba pro taneční poetiku, a když nemluvíme o pohybu, tak je její divadelní zpracování, ostatně jako i jiná tvorba Holektivu, velmi esteticky vkusné. Výpovědní hodnota je však mělká, skoro až povrchní, a s využíváním nesdělných akrobatických technik větší hloubku asi moc nikdy nedostane. Ale líbit se bude.

 

Psáno z online uvedení 17. prosince 2020.

 

Vrány
Pohybová performance na jednom objektu
Koncepce a interpretace: Andrea Vykysalá, Karolína Křížková
Režijní spolupráce: Eliška Brtnická
Scénografický objekt: Studio Hermann&Coufal
Hudba: Terezie Vodičková Kovalová
Kostýmy: Michaela Čapková
Světlo a zvuk: Niels Doucet
Video: Anežka Horová, Tereza Chudáčková
Premiéra: 30. 10. 2020
Online uvedení tanečního filmu: 17. 12. 2020

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 1x

Témata článku

Andrea VykysaláKarolína KřížkováTerezie Vodičková KovalováVrány

Holektiv

Nový cirkus

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

leden 2021

Po Út St Čt So Ne
28 29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: