Svět nezměníte, můžete ale změnit sebe. Michal Heriban tančí v těžkých botách o naději
Autorské sólo Michala Heribana Já jsem placebo, které uvedlo divadlo PONEC ve společném večeru s obnoveným sólem Sacrebleu Nataši Novotné, vychází z premisy, že naše chování, prožívání, reakce, postoje, zkrátka celou existenci determinuje vnější svět. A čím víc technologické modernity kolem, tím víc omezujících stereotypů uvnitř nás. Člověk v tomhle světě nemá moc na vybranou, myslí si Heriban a tomuto defaultnímu negativnímu nastavení se rozhodl vzepřít. Sám sebe – jako to placebo – nabídl jako příklad pozitivní změny, příklad nesený vírou v (dobrý) konec.
Já jsem placebo. Michala Heriban. Foto: Martina Mlčúchová.
Přiznám se, že samotné téma vnitřního osvobození nebylo tím, co mě vtáhlo do bohatě strukturované choreografie. Dokonce scénografie, kterou tvořila projekce na plátně nad scénou a zrcadlová plocha odrážející pohyb tanečníka ze strany, mě trochu odváděla na tematické scestí směrem k jiným možným významům. Nicméně po několika strofách, smyčkách, sadách gest, exaktně zařezávaných do repetitivních beatů připomínajících mechanický zvuk pracujícího stroje či broušení kosy, šlo hledání významů zcela stranou. Sugestivní kvalita pohybu postupně naplňovala neurčitá očekávání.
Až mnohem později jsem si vzpomněla, že jsem tuto podobnou virtuozitu už dříve zaznamenala v duetu Why Things Go Wrong choreografky Sylvy Šafkové, kde Heriban exceloval spolu s Viktorem Konvalinkou. Tam, jako v nějaké pohybové slam poetry, vytvářeli taneční vizuální vrstvu k akusticky přednášeným textům. Snad se tím nikoho nedotknu a nezačne bitva o autorství, ale věřím, že lety a zkušenostmi nashromážděná inteligence tanečního těla, jaké má Heriban, jaké má Konvalinka, se jaksi sama přihlásí k tvůrčím řešením, která hladce zapadají do choreografického konceptu někoho jiného. A v Placebu jsem vnímala podobnou kvalitu rychlých, chytrých změn; rychlých tak, aby sítnice zvládla zachytit elegantní cestu z A do B, chytrých tak, aby měly pointu.
Heribanův tanec je svého druhu tělesným proslovem, svěřuje se se svým pozorováním, úvahami, úzkostmi na téma „já a tento svět“. Sledujeme jeho autentickou naléhavou potřebu se k tomu všemu, co nás obklopuje, postavit. Pohyb repetitivních variací, střídající velká pohybová gesta s drobnými detaily, se odrážel i na plátně; zdánlivě šlo o live cinema, stínující realitu, ale ukázalo se, že šlo o předpis, návod, zvládnutý protokol, který v jednom okamžiku zmizí a přestane realitu na jevišti doprovázet. Zjevně už to není třeba… už je vše zažito, zapuštěno v hlubokých kolejích.
Pohyb se během choreografie nenápadně vyvíjí. Přesné geometrizované gestické řady postupně měknou, rozlévají se, postava se vnitřně bouří, lamentuje, fyzicky naráží do stěn. V určitém momentu tanečník dospěje k hranici, odloží symbolický krunýř – košili a bagančata – a rázem se jeho pohyb rozletí do prostoru.
Pohyb se během choreografie nenápadně vyvíjí. Přesné geometrizované gestické řady postupně měknou, rozlévají se, postava se vnitřně bouří, lamentuje, fyzicky naráží do stěn. V určitém momentu tanečník dospěje k hranici, odloží symbolický krunýř – košili a bagančata – a rázem se jeho pohyb rozletí do prostoru, je lehký, více akrobatický a plný života, ale také křehkosti a zranitelnosti.
Na kostýmu si dal Heriban záležet. Na začátku má na sobě široké, splývavé, hnědé kalhoty, nažehlenou světlou košili bez límečku a zmíněné boty na vysoké platformě. Vypadá úhledně, minimalisticky, někdo by řekl „nic moc“, mně ten kostým přišel rafinovaný a trendy. S vyholenou hlavou vypadal tanečník jako mnich-hipster nebo nějaký urban guru. Široké nohavice technicky náročným pohybům konvenovaly, podtrhovaly celkové flow pohybu; ale vysoké boty na platformě (ach, tak tanci nevstřícnou obuv by pohledal!) byly jako další těžiště, hendikep, s nímž se musel tanečník prát. Ostatně pral se a bojoval celou dobu. Úhlednost a minimalismus se ke konci změnily v zápas o svobodu a životní prostor. Náhle však tanečník odejde z jeviště a je konec. Tolik fyzické námahy, vzepětí, složitých fyzických momentů a vzorců a pak… civilní odchod. Jako by řekl: „Vždyť je to hloupost, můžete to kdykoliv skončit. Takhle je to snadné.“
Heribanovo sólo je příkladem taneční excelence, která se z nějakého důvodu v Česku vyvinula, udržela a dál se rozvíjí, a to v nemalé míře a rozsahu. Navzdory neutěšeným podmínkám má evropské parametry. Pořád nad tím žasnu. Mám tím na mysli skoro celou pražskou taneční scénu. Stejně žasnu nad tím, jak pohyb sám o sobě dokáže být magický, jak silné médium je mistrovské taneční tělo a jak se vrstvením zkušeností prohlubuje jeho výpověď.
Psáno z představení 3. listopadu 2025, divadlo PONEC.
Já jsem placebo
Koncept a choreografie: Michal Heriban
Světelný design: Veronika Malgot / Kristýna Hauptová
Hudba: Jozef Vlk
Zvukový design: Ondrej Geče
Kostýmy: Andrea Pojezdálová
Scénografie: Michal Heriban
