Jana Drdácká vycházela v tvůrčí výpovědi ze vztahu se svou babičkou, vzpomínky na ni jsou zásadní esencí, z níž vycházela a kterou převedla do dramaturgicky přehledného a nosného divadelního svědectví. Důležitou součástí zdařile strukturované režijní koncepce je filmová projekce ze životních etap ženy minulého století, které zachytila kamera či fotoaparát. Archivní videozáznamy a fotografie Boženy Drdácké z let 1923 až 1954 jsou pro její vnučku materiálem, z něhož vychází a převádí ho do jevištní reality, v některých pasážích doprovázené recitací básní Petra Borkovce.

Již od příchodu do hlediště vnímáme temperament flamenca, když sledujeme v pozadí scény rozehřátí kapely i Jany Drdácké, jež se posléze v bílých, jednoduchých šatech stává hlavní postavou, která přivolává doby minulé, okamžiky milostného vzplanutí, radostné události i trýznivé ztráty. Vrásek na babiččině tváři zachycené objektivem přibývá a ponor do minulosti vyjevuje stále intenzivněji intimitu uměleckého sdílení. Interpretka a autorka v jedné osobě nachází skrze zvnitřnění událostí z babiččina života subtilní a zároveň drásavé pohybově taneční vyjádření. Hudební podkres Beaty Hlavenkové ji svým citlivým aranžmá k tomu přímo vede. Během chlácholivě znějících tónů Drdácká opouští pole své působnosti – flamenco – a vydává se do neprobádaných vod. Její tělo žaluje, raduje se za zpěvu lidové písničky, aby posléze odevzdalo tíhu a bolest do náručí Michala Heribana, charismatického tanečníka, do nedávna úzce propojeného se souborem Lenky Vagnerové.

Heriban ve Snu o Boženě zpřítomňuje minulost, vzpomínky, které se vrství jedna za druhou. Akce je propojena s projekcí, reflektují ji postury i tanec obou účinkujících. Drdácká odevzdává tíhu vyzrálého těla a reminiscencí partnerovi, který ji zachycuje, nadlehčuje a v jehož náručí se bolest a váha rozpouští. Tanečnice doslova prolétává prostorem, nadnášená mužem, jehož síla dává vyniknout ženské zranitelnosti.

Drdácká se postupně obléká do oděvních svršků rozvěšených po jevišti, v červených a zelených šatech představuje umění flamenca s precizně provedenými kombinacemi dupů doprovázených zpěvem, hrou na kytaru a cajón, tleskáním. Dvě flamencová sóla dávají vyniknout zemitosti, syrovosti emocí, které do nich tanečnice dává. Jejím tělem prostupuje silné napětí, vzdor a odhodlanost. Zcela opačné pocity obnažují obrazy, kdy se španělský kolorit opouští a urputná energie se obratem proměňuje. Drdácká náhle volně dýchá, pohyb se změkčuje a je diametrálně odlišný od flamencových sekvencí.

V představení se daří zhmotnit symbolickou životní pouť spojenou s existenciálními otázkami života a smrti. Jak bolestná je ztráta dítěte, se ukazuje ve výjevu, kdy tanečnici ovládá její partner, neb z pout na jejích rukou vedou „otěže“, jimiž drží trýznivou bolest partnerky na uzdě, než jí žena může dát volný průchod. V duetech se zračí úleva, těla performerů do sebe zapadají, ve spirálách víří v bílém prachu a zanechávají na podlaze každý vlastní mandalu. Zhmotňují prožitky ve fyzických výkřicích i pohybovém tichu. Heriban v jediném sóle rozehrává i jemnější témbry mužské psýché, maskulinní dynamika graduje nejen v práci paží, ale i ve výskocích a propojení s podlahou, z níž se tanečník zvedá se stejnou lehkostí jako na ni dopadá.

Oba aktéři opouští v synergii flamenca a současného tance „exil duchovního osamocení“, pohybové impulsy a nárazy protékají jako písek v přesýpacích hodinách a zachycují neklid lidské existence, lidské tělo zahlcené duševním bojem, který vyvolávají vzpomínky na generaci prarodičů. Uvědomění kořenů, procházení minulostí je hořkosladkým procesem, rituálem, v němž se Drdácká s Heribanem pohybují v těsném sepětí, jehož vzdálenost a blízkost určuje vzájemná interakce, kde se v tíži nachází lehkost, ať skrze vzdor, či soucitnou podporu.

Sen o Boženě je vytvořen s empatií a dovedností transformovat životní zkušenosti do významotvorné podoby s notnou dávkou imaginace. Nejde ovšem jen o sladké snění, ale i o noční můry, které všichni dobře známe.

 

Psáno z představení 9. března 2023, divadlo Ponec.

 

Sen o Boženě
Námět, scénář: Jana Drdácká
Choreografie, tanec: Jana Drdácká, Michal Heriban
Scénická hudba: Beata Hlavenková
Videoprojekce: Vojtěch Kopecký
Světla: Lukáš Brinda
Zvuk: Michal Sýkora
Kytara: Stanislav Kohútek / Kamil Ďurana 
Zpěv: Silva Morasten
Perkuse: Mateo Garriga
Herečka v projekcích: Zuzana Hodková
Recitace básně Petra Borkovce Herbář k čemusi horšímu: Petr Fejk
Dobové videozáznamy Boženy Drdácké v letech 1923–1954 – archiv Miloše Drdáckého
Premiéra: 14. 5. 2022