Balet hledá těla. Značka bezpříznaková, ideálně bez přívlastků
Během léta instagramový účet baletní módy Cloud and Victory zveřejnil soukromé zprávy mladých tanečnic a jejich rodičů, které bez příkras odhalovaly zákulisní praktiky jedné z nejslavnějších amerických baletních soutěží, Youth America Grand Prix (YAGP). Dodatečné změny hodnocení, latentní rasismus, ale především tlak na fyzický vzhled a hmotnost. Aneb svět v roce 2026 zjistil, že balet pořád vyžaduje štíhlost. Ach ne! Jsem v šoku!
Zuzana Rafajová. Foto: archiv ZR.
Ale teď vážně. Slyšet v jakémkoli, ale především v křehkém pre- či čerstvě pubertálním věku požadavky typu „pokud okamžitě nezhubneš pět kilo, ani nám sem nelez“, je zvrácené a mělo by být v každé alespoň stopově příčetné společnosti nemyslitelné a odsouzeníhodné. Zejména mluvíme-li o mladých lidech, kteří aspirují na profesionální kariéru v oboru, jenž stojí a padá na fyzickém výkonu, tedy na těle, které potřebuje v první řadě zdravě fungovat, vyvíjet se a přežít ideálně déle než do sedmnácti.
Jenomže svět baletu (a cítím potřebu říct, že zdaleka nejen on, jelikož i výzkumy z praxe dokazují, že ani na první pohled svobodomyslný, uvolněný a nonkonformní svět současného tance není tak sluníčkovým místem otevřeným všem tělům bez ohledu na cokoli) si svou identitu vytvořil na (zejména) ženské štíhlosti. Těžko už asi dnes říct, zda se určitý somatotyp vyprofiloval na základě tréninku a námahy, kterému byly tanečnice kontinuálně vystavovány, nebo zda byl nasazen na celý obor uměle nějakou démonickou klakou baletních mistrů a choreografů, co chtěli vidět kosti (zdravíme George Balanchina) a nikdo jim neřekl, že se minuli oborem, protože archeologie – případně forenzní medicína – se studuje hned přes ulici. Podstatné je, že se stal silnou součástí oborové identity, její široce přijímanou estetickou normou a co je možná horší, pro mnohé rovněž aspirační estetickou hodnotou. A pokud vzýváte extrémní štíhlost coby své nedotknutelné božstvo, máte jako obor docela problém.
Defenzivní oddíly kultu štíhlosti jako neoddiskutovatelné prerekvizity žánru si tu a tam vypůjčí argumenty z pytle protistrany. Jde o zdraví. Aby bylo možné provádět obtížné technické prvky, ohýbat tělo do ne tak docela přirozených úhlů, točit či skákat na několika málo milimetrech čtverečních špičky obuvi, případně se bezpečně věnovat zvedaným figurám a partnerskému tanci, je nutné, aby dané tělo bylo štíhlé a odpovídalo určitým vnějším parametrům. Protože pak je vše… lehčí. Dovolím si zde, na pomyslné baletní Maginotově linii, jen odložit otázku „pro koho přesně je to lehčí?“ a hned zase půjdu. Pohádejte se tentokrát beze mě.
Žijeme ve fascinující době. Na jedné straně se učíme zvedat hlas, vymezovat se proti bezpráví, jasně a neoddiskutovatelně definovat vlastní hranice, pojmenovávat problémy, svítit na ně reflektory a hodně na ně ve spravedlivém hněvu křičet. Na straně druhé mluvíme v kličkách, balancujeme v podpatcích na namydlené kladině a snažíme se volit správná slova, která budou dostatečně shovívavá, chundelatá a dokonale odzbrojená. Protože slova mohou zranit. (O tom já musím něco vědět.) Jenomže občas je to jako pokoušet se v tlustých rukavicích skafandru uštrikovat dětskou ponožku v prudce manévrující raketě řítící se nesmyslnou rychlostí otevřeným vesmírem, zatímco na vás působí přetížení několika G a hoří vám u toho zadek. Dodnes si vzpomínám na dokument BBC The Dark Side of Ballet Schools, v němž několik bývalých studentek a studentů vypovídalo o způsobu, jakým s nimi pedagogický sbor mluvil o jejich tělech. Už nebylo přípustné, aby na ně někdo ječel, že jsou tlustí a mají zhubnout, protože dané výrazy byly kvůli svému negativismu na indexu. Jenomže i komentáře typu „nejsi úplně ve formě“ nebo „chtělo by to prodloužit svaly“ byly účastnicemi filmu považovány za stejně problematické a zraňující jako „vypadáš jako vzpěračka“ a „kdybych měla nůž, tohle všechno bych z tebe odřízla“... Četné studie a klinické výzkumy (nejen) ze světa psychologie dokazují, že cesta k úspěchu vede skrz pozitivní zpětnou vazbu a povzbuzení. Lidská bytost totiž k obrovskému překvapení vůbec nikoho z většiny mnohem lépe reaguje na podrbání za uchem než na plivnutí do obličeje. Generace tanečních umělkyň a umělců si však zvnitřnily přesvědčení, že ponížení je motorem a uštěpačný komentář posílením charakteru, a to tak dokonale, že opačný přístup okamžitě vyvolá podezření a stihomam.
Chtělo by se fatalisticky říct, no tak o těch tělech vůbec nemluvme! Jenom nevím, jestli je to v oboru, který díky tělům existuje a skrze těla se děje, v říši reálných čísel tak docela možné…
