Když je bílý balet moc… bílý
Jako západní liberálně demokratická společnost se umíme pohádat o mnohém, ale pečlivě vybrané, vycizelované kulturní hodnoty stále sdílíme. Volnost, rovnost, bratrství. Lidská práva, osobní svobody, empatii, jasně definované morální hranice. Shodneme se na tom, že do námi definovaného prostoru nepatří nenávist, šovinismus, machismus, homofobie, rasismus… V umění je poté ani omylem, zaslepeni vlastní naivitou, neočekáváme. A pak přijde svět klasického baletu a do úpěnlivě budované utopie nám s rozběhem hodí vidle. V něm je najednou jakoby v pořádku ve veřejném prostoru či diskuzích na Facebooku, třeba pod příspěvkem o nedávné premiéře brněnské Giselle, vyslovovat věty, jež by šly shrnout do „nejsem rasista, ale…“ a zaklínat se při jejich formulování osobním vkusem, uměleckými hodnotami či obranou estetické normy.
Zuzana Rafajová. Foto: archiv ZR.
Možná to pro někoho bude nepříjemné a možná se to skoro nesluší říct, ale umění baletu je v jádru bílým evropským uměním vyšší vrstvy. Jednou zkrátka vzniklo u aristokratických dvorů a z jeho historie tuto skutečnost ani fakt, že se následující staletí profilovalo nejprve jako reprezentace a následně jako zábava pro šlechtu (a od přelomu 18. a 19. století pro bohatou buržoazii), při nejlepší vůli nelze vymazat. Od 20. století se však evropská, tedy ona západní, společnost začala proměňovat s rostoucí dynamičností. Vlivem globalizace se evropské umění včetně toho baletního rozběhlo téměř neřízeně do světa a balet se najednou začal silněji a pevněji zabydlovat v USA, v zemích Střední a Jižní Ameriky, v jihovýchodní Asii. Pojďme ponechat stranou diskuzi, nakolik lze tento motiv nahlížet jako další vlnu měkké kolonizace. Pravdou totiž zůstává, že z baletu se stalo jedno z univerzálních umění všech. Minimálně proklamačně na papíře. Pokud mělo zůstat relevantní, pokud mělo odrážet společnost, pro kterou hraje, pokud mělo být schopné zakořenit tam, kde nemělo tradici, nic jiného mu nezbylo.
Přesto tanečnice a tanečníky tmavé barvy pleti v jednotlivých velkých baletních souborech by člověk napočítal na prstech obou rukou. A to i v zemích, jejichž demografie je silně rasově heterogenní. Proč? Černá labuť by přece narušila estetickou hodnotu harmonie obrazu bílého baletu. Černá Giselle? Nemyslitelné. Černá sylfida? Směšné. Navíc jsou ty holky moc svalnaté, silové a určitě jim nerostou takové nárty!
Baletek a klasických tanečníků ze zemí jihovýchodní Asie bychom naopak našli po vyšších stovkách až tisících po celé Evropě i Americe. Zejména zástupci a zástupkyně Jižní Koreje, Vietnamu, Číny a Japonska od konce minulého století ve velkém dominují baletním soutěžím a pronikají do struktur tradičních divadelních těles. Mají výhodu, jejich somatotyp primárně odpovídá dominantní představě o křehké, éterické baleríně s mimořádně flexibilním drobným tělem (muži už to mají komplikovanější, jejich drobnost je naopak z většiny překážkou). No jo. Jenomže všichni přece víme, že lidé z tohoto koutu světa neumí hrát. Neumí pracovat s viditelnými emocemi. Jsou jako stroje. Dokonale technicky kalibrované, ale bez duše. V podstatě nám svým přístupem ničí naše kulturní dědictví. Protože v Evropě se nikdy v minulosti podobně bezuzdná oslava technické vytříbenosti stavěné na odiv na úkor herecké drobnokresby neodehrála!
Lehkost, se kterou baletní svět a jeho publikum dává průchod onomu latentnímu, malému rasismíčku, mě nepřestává plnit morbidní fascinací. Ale pro jistotu a úplnost. Barva pleti nebo rasa neříká nic o fyzických možnostech, schopnostech, talentu a umění daného jedince. Existují genetické predispozice, neexistuje však generální, sdílená DNA jednoho etnika. Dřevo bez výrazu můžete být svobodně bez ohledu na barvu kůže i kádrový profil. Viděla jsem mraky zástupkyň a zástupců europoidní, tedy nahlíženo eugenistickou optikou pro balet vyvolené rasy, kteří byli v projevu jaloví jako rozžvýkaný papundekl. Ale nečiním z toho fatalistické závěry typu „blonďáci jsou z podstaty neschopní zatančit Tybalta“. Korelace totiž neznamená kauzalitu.
