Když zhruba v roce 2018 vrazilo do dveří hnutí #MeToo zacílené v první vlně primárně na šikanu a sexualizované násilí ve filmovém průmyslu, dalo se čekat, že se tlaková vlna nevyhne žádnému z oborů, především pak těm, které stojí na hierarchii a mocenské konstrukci. (Tedy všem.) Svět baletu byl logicky hned dalším na řadě. Má k tomu všechny potřebné atributy – je do značné míry uzavřeným spolkem výjimečných, prostoupen komplikovanou spletí vnitřních předpisů ne nepodobných prvnímu pravidlu Klubu rváčů, a vstup do něj vyžaduje specifické schopnosti, umožňující průchod vyžadovaným iniciačním rituálem. Rouška tajemství mu dodává sexy aureolu tajemnosti, stejně tak ale zavdává příčiny k otázkám, podezřením a spekulacím.
Tak že bychom zavřeli a začali znova?
Peter Martins odvolán z čela New York City Ballet kvůli interním skandálům a násilí. Jan Fabre odsouzen za sexuální obtěžování. Liam Scarlett obviněn z nevhodných kontaktů sexuálního charakteru s mladistvými. Bývalá primabalerína Boston Ballet Dusty Button a její manžel Taylor před soudem kvůli sexualizovanému násilí a zneužívání mladých tanečnic. Vedení Aurélie Dupont pod palbou kritiky členů a členek Pařížské opery. Yorgos Loukos přišel o pozici uměleckého šéfa v Lyonu kvůli podezření z diskriminace. Gil Roman z Béjart Ballet psychicky šikanoval svůj soubor. Anne Teresa De Keersmaeker čelí žalobě z duševního teroru svých tanečnic a tanečníků. Hamburg Ballett prochází největším skandálem za posledních padesát let, nový umělecký ředitel Demis Volpi prý jedná toxicky, autoritativně a odmítá otevřenou komunikaci.
Zuzana Rafajová. Zdroj: soukromý archiv Z.R.
Inzerce
„Něco se ti nelíbí? Tak tam jsou dveře.“ Od baletních umělců a umělkyň se očekává absolutní a bezvýjimečná adopce požadavků hry přísně vykolíkovaného ekosystému. Koneckonců, nejsou žádná ořezávátka, ale skuteční tvrďáci, co zvládnou zhasnout svíčku prsty! Společenské a kulturní normy jsou kategorií stojící na vzájemném konsenzu skupiny, jež se dohodne je dodržovat. Nejsou statické, namísto akrobatického úprku přes překážky spíše poklidně driftují a my, snad bohužel, driftujeme s nimi. Za poslední roky do sdílené baletní normy (zahrnující interní mezilidské a profesní vztahy, pracovní i studijní podmínky, tvůrčí procesy, vedení a roli moci, stejně jako veškeré externí projevy) pálí houfnice ze všech stran. Snad o to víc se ale zdá, že některé struktury odolávají s o to sveřepější tvrdohlavostí, protože my tady byly dřív, než jste vy vůbec pocítili první potřebu tahat kačera, trochu úcty bychom si prosily! Vystřelíte-li zvnějšku, jste bídným outsiderem, zoufale nepochopivším delikátní rovnováhu systému. Pokusíte-li se píchnout zevnitř? Gratulujeme, vynalezli jste dost možná další z dumb ways to die, protože rána od insidera nejen že bolí o to palčivěji, ale je prakticky krvopřísežní zradou.
Jsem daleka toho tvrdit, že svět baletu je prohnilým místem hodným trvalého zatracení a šutrů z Golgoty. Do značné míry dokonce rozumím oněm v zemi zarputile zapříčeným patám, protože nálepkování baletu veškerými myslitelnými dehonestujícími klíčovými slovy soudobého světa (toxický, sexistický, misogynní, podporující bodyshaming, sociálně nerovný, moc bílý a kolonialistický) se mi nezdá fér, jakkoli v každém označení bychom úspěšně mohli najít nemalý kus pravdy. Když se navíc pod kritickým drobnohledem ocitne alespoň pocitově prakticky každý aspekt oboru, vyvolá to logicky protiakci. Najednou získáte dojem, že jste třetí měsíc obléháni ve tvrzi s pomalu se drolícími hradbami, tenčícími se zásobami munice, bez jídla, bez vody, v dešti, zimě, a když už to vypadá, že nemůže být hůř, protože s posilami se očividně nikdo nevrátí, začnou na vás útočit bezpilotní letouny.
Svět baletu si své rohy občůrává přes tři století, ergo očekávat od něj, že se pod tlakem posledních několika let obratem zhroutí sám do sebe a povstane dokonale očištěn, je přinejmenším bláhové. Na druhou stranu je ovšem poněkud arogantní (a především absolutně mylné) se domnívat, že je to až aktuální generace, která začala nasvěcovat jeho problémy. Činí to snad jen s větší důrazností, víc nahlas a na několika frontách zároveň.
Na tom, že by se prostředí (nejen) profesionálního baletu mělo změnit, se patrně shodnout zvládneme. Co ale bude naším vytyčeným cílem? Kde leží a jak přesně vypadá naše země zaslíbená, ta s mlékem, strdím a tak vůbec? Jaká k ní povede cesta? A budeme opravdicky ochotní po ní společně jít, nebo se nakonec zase spokojíme se zachováním statu quo? Když něco funguje od poloviny 17. století, asi to má důvod, ne? Potvrzeno generacemi, orazítkováno, pac a pusu, hotovo!