Voyeři všech zemí, spojte se, World Ballet Day je zpět!
Dnes se v širých vlnách internetu již pojedenácté odehrává World Ballet Day. Světový den baletu, který jako jiné, jemu podobné Mezinárodní a Světové dny žen, gumových medvídků a ztracených ponožek mají za cíl upozornit či oslavit fenomén, jež může být v běžném, civilním životě neprávem přehlížen či marginalizován. Za uplynulou dekádu se stal svého druhu fenoménem, k němuž se každoročně přidávaly nové soubory, divadla i baletní školy, aby pod hashtagem #worldballetday sdílely skrz sociální sítě svou tvorbu a pomocí výzev o nejlepší piruetu nebo grand jeté lákaly i širokou veřejnost, aby se alespoň na den stala aktivní součástí baletní komunity.
Zuzana Rafajová. Foto: archiv ZR.
Celosvětovou baletní oslavu nezastavila ani dvouletá pandemie covidu-19 v letech 2020 a 2021, první „zdravotní“ pauza tak přišla až z vlastní vůle loni. Snad vyvolaná nutností popadnout po intenzivní desetiletce dech, spočítat výdaje a výnosy, udržet minutu ticha za odpadlé a zamyslet se nad směrem dalších kroků. A neboť bylo očividně seznáno, že World Ballet Day ještě v žádném případě neřekl poslední slovo, vrací se letos na obrazovky všech k internetu připojených zařízení koncentrované živé přenosy (i předtočené vstupy) z nepřeberného množství divadelních domů celého světa. V naplánovaných blocích prezentují zákulisní život, každodennost, specifičnost i rutinu baletních souborů.
První World Ballet Day proběhl 1. října 2014, kdy se v na sebe navazujících čtyř až pětihodinových blocích ve vysílání vystřídaly soubory The Australian Ballet, balet Velkého divadla v Moskvě (po právu vyloučen z klubu po únoru 2022), The Royal Ballet, National Ballet of Canada a San Francisco Ballet. Všemu však předcházela jiná akce, která nevědomky dala vzniknout myšlence světové baletní oslavy. V pátek 23. března 2012 uskutečnil londýnský The Royal Ballet na svém YouTube kanálu dokonce devítihodinový přenos nazvaný Royal Ballet Live. Tehdy Britové streamovali vše od ranního tréninku po zkoušky repertoáru a otevřeli své dveře širokému publiku z celého světa. Seděla jsem toho času v pokoji vysokoškolské koleje, fascinovaně hltala každou vteřinu (tehdy jsem poprvé viděla v detailu nohy Edwarda Watsona a budiž bez uzardění řečeno, že můj život už nikdy neměl být stejný), dost možná zapomněla jít celý den na záchod a rozhodně si udělat oběd a byla nekriticky nadšená kompletně ze všeho. Svět baletu totiž vždycky byl svému publiku tak trochu uzavřen. Na jevišti prezentoval k té nejvyšší lidsky dosažitelné dokonalosti dovedenou iluzi a o střevech, z nichž vyvěrá, mluvil spíš obezřetně, vyhýbavě, v náznacích. A najednou se brány otevřely dokořán a člověk získal dojem, že vidí vše. Že je tam, kam se dostanou jen vyvolení. Že je tak trochu voyer, a co si budeme, bulvární hyeny jsme do nějaké míry asi všichni. Zajímá nás, co je pod pokličkou, co vaří soused, s kým chodí kolegyně v práci nebo třeba aspoň co za trikot nosí Marianela Núñez. A živé přenosy ze zkoušek a tréninků přináší právě tohle.
Nebuďme ale naivní. Pokud si obor, odvětví nebo žánr tvoří nějaký svůj veřejný obraz, nebude si ho svévolně špinit. Možná ukáže rozmazaný make-up nebo posunutou škrabošku, vše ale kurátorovaně, promyšleně. Stále tak, aby vyvolal dojem autenticity a opravdovosti, a ne nakašírovaného spektáklu, ale nikdy příliš syrově a temně. Živé zákulisní streamy totiž sice mají nepopiratelnou vzdělávací funkci, především však slouží jako vynikající marketingový nástroj živící ony šmíráky v nás. Nevyčítám jim to, byla bych v takovém případě ještě větší pokrytec než třeba Machar Vaziev, předstírající, že je normální, elementárně empatickou a vyrovnaně jednající lidskou bytostí, která bez ohledu na přítomnost na internet vysílající kamery neřve jako smyslů zbavená urážky na baletky svého souboru… Je však podle mě klíčové si uvědomit, že i pohledy „za oponu“ jsou přes veškeré věrně zpocené tváře a puntičkářsky náročné baletní mistry vždy jen do různé míry pečlivě připraveným pokrmem. Vizí světa, kde se mají všichni rádi, jde jim o společný cíl, pro jehož dosažení napnou veškeré své síly a vedení jim k tomu dává absolutní fyzickou i psychickou podporu. Anebo už jsem jen příliš zcyničtěla a vidím hnilobu i ve spadaném listí.
Po deseti letech World Ballet Day tedy nakusuje další dekádu. Naučil se toho spoustu. Jak ovládnout technologie, jak přitáhnout pozornost, jak namotat nové publikum. Pro mě osobně je nyní otázkou, jestli překročí svůj stín. Jestli bude umět přinášet stále něco nového i těm, kteří s ním strávili oněch posledních deset let, kteří viděli už stokrát zkoušku stínů z Bajadéry nebo přípravu nového současného kusu od Wayna McGregora a kteří poznají rozdíl mezi špičkou a piškotem. Opakování totiž možná je matkou moudrosti, ale stokrát nic už umořilo i vola.
