Baletní soubor jako průtokový ohřívač
Pokaždé když do světa z Prahy vyjíždí Česká filharmonie, zmiňují především zahraniční kritiky a recenze specifičnost jejího zvuku. Jedinečnou barevnost, zvukomalebnost a cosi nepojmenovatelného, co ji činí takovou, jaká je. Česká filharmonie má svůj podpis a rozpoznatelnou tvář, díky které ji odborná veřejnost bezpečně pozná. Je budována desítky let a pečlivě kurátorována osobnostmi šéfdirigentů, kteří o ni bez ohledu na státní příslušnost pečují a neustále ji prokreslují, čímž hodnota značky logicky vzrůstá. A o něco podobného by mělo jít souborům napříč obory, že ano?
Zuzana Rafajová.
Umělecké instituce jsou na své vnější image do silné míry závislé. Může se stát srozumitelným symbolem, funkční zkratkou i praktickým marketingovým nástrojem. Málokterá úspěšná, a především důvěryhodná image však vznikne na povel. Musí stát zcela přirozeně na těch, kdož instituci tvoří zevnitř. Kontury načrtává vedoucí osobnost, je ale na ostatních, aby do celkového obrazu dodali potřebné barvy. Na jejich sytosti je pak potřeba neustále pracovat, kontrolovat plynulost přechodů, mít cit pro stínování, směr a lehkost tahu. Má-li být budovaná tvář uvěřitelná, ti, kdo na ní pracují, se s ní musí ztotožnit a musí mít prostor, a hlavně čas ji kreativně rozvíjet. A to nebude fungovat, když budeme neustále strkat štětec do ruky někomu novému!
Image se tvoří především pro konzumující, v případě uměleckých souborů pro publikum. I ono se chce s image ztotožnit a nečiní tak skrz vytříbené PR floskule, ale díky osobnostem, jež vnímá jako zástupce vybraného tělesa. Mluvíme-li tedy o baletním souboru, nejde patrně v očích převážné většiny diváctva až tolik o dramaturgickou skladbu repertoáru, o ulovení nového choreografického či inscenačního pokémona, ale o důvěrně známé obličeje, oblíbence a oblíbenkyně, o ty, jejichž kariéru diváctvo roky sleduje, na které se na jevišti těší, kvůli nimž je ochotno jít na jednu inscenaci sedmkrát, jen aby vidělo všechna obsazení a mohlo se o přestávce do krve pohádat ve své srovnávací analýze.
Když jsem v hlavním městě začínala chodit na vysokou školu, byla jsem schopná s určitostí ze studentského místa na druhé galerii poznat a pojmenovat takových pětadvacet z dvaatřiceti labutí v Labutím jezeře. Po několika letech jsem zjistila, že mám větší pořádek v členkách a členech Královského baletu z Londýna než v tuzemském souboru, který jsem měla pod nosem a jehož představení jsem navštěvovala s neutuchající pravidelností. Zděšena svou domnělou liknavostí jsem se s urputností pustila do studia tváří pražského ansámblu ve snaze tuto politováníhodnou situaci okamžitě napravit, záhy jsem ale zjistila, že je to jako snažit se naučit jezdit hada na trojkolce. Když se tedy Balet ND, minimálně v teoretické rovině tuzemský taneční ekvivalent České filharmonie, v letošním lednu na sítích holedbal svými nejnovějšími přírůstky (což je uprostřed sezóny mimořádně podivné), bylo mi to už vlastně jedno. No co, možná nevydrží ani do konce sezóny. To představení pomocí příspěvku, který po čtyřiadvaceti hodinách zmizí, je vlastně v lecčem příznačné…
Baletní svět je otevřený, příležitostí a lákadel je mnoho, celoživotní loajalita k jedinému divadlu už je dnes pro valnou většinu institucí absolutně nedosažitelná (a nebudeme si nic nalhávat, svou nezastupitelnou roli zde hraje i tržní ekonomika). Preventivní a prakticky naprostá rezignace a přepnutí do účelového módu jednorázového párátka použij–zlom–zahoď se ale nemůže stát legitimní cestou. Zejména v oboru tvořeném lidskými bytostmi, jejichž cílem je společná umělecká tvorba a kde jsou soubory živými ekosystémy s pohříchu složitějšími vnitřními procesy než systém nalej–vylej průtokového ohřívače. Není možné do nich neustále lít další a další litry vody v pomateně zaslepené honbě za vyšším výkonem v umytí namydleného publika. Jestliže je totiž vaší hlavní aspirací produkce zachytitelná v konvenčně měřitelných hodnotách, měli jste si radši ve Zlíně po Baťovi otevřít továrnu na cvičky…