MgA. Zuzana Rafajová, Ph.D.
Pochází z Valašského Meziříčí, vystudovala Masarykovo gymnázium ve Vsetíně, kde také třináct let navštěvovala taneční obor Základní umělecké školy. Po maturitě nastoupila na pražskou HAMU, v oboru taneční věda zde získala v roce 2019 doktorský titul (disertační práce Obnovování tradičních baletů - východiska, možnosti, postupy; obhajoba červen 2019).
Zabývá se především historií jevištního tance 19. století a odkazem romantického a postromantického repertoáru, dále se věnuje studiu tanečních notací téhož období, zejména pak systému Vladimira Stěpanova (poprvé publikován v L'Alphabet des Mouvements du Corps Humain, Paris 1892) a jeho použití v divadelní praxi. V rámci přípravy disertační práce a následných dalších rešerší absolvovala dvakrát měsíční pobyt v Houghton Library Harvardovy univerzity v Bostonu, kde studovala materiály tzv. Sergeyev Collection obsahující hudební a choreografické notace baletů repertoáru carského Mariinského divadla z přelomu 19. a 20. století.
Působí jako publicista na webech Taneční aktuality a Opera Plus, příležitostně rovněž v časopisech Hudební rozhledy a Živá hudba. Spolupracovala na programových brožurách Baletu Národního divadla (např. Timeless, Phoenix, Oněgin, Forsythe/Clug/McGregor, bpm, Tramvaj do stanice Touha) a Baletu Národního divadla moravskoslezského (např. Le Corsaire, Carmen, Coppélia, Louskáček - Vánoční koleda), dále např. s Českým rozhlasem a Českou televizí. Je pedagožkou konzervatoře Duncan centre a přednáší na Katedře tance HAMU. Pravidelně se účastní odborných konferencí (např. European Association for Dance History, AIRDanza).
Na začátku roku 2025 se do historie Baletu Národního divadla v Praze zanesl další milník, do repertoáru se totiž poprvé v jeho historii zapsalo jméno britského choreografa Kennetha MacMillana, jehož Manon (u nás uváděna pod francouzským názvem L’Histoire de Manon) byla uvedena v tuzemské premiéře na scéně Státní opery.
Přesně před šedesáti lety spatřila ve Stuttgartu světlo světa první verze baletu Oněgin, bez nadsázky nejslavnějšího titulu Johna Cranka, který dostal svou finální podobu o dva roky později a mezinárodní ohlas vyvolal za další dva roky během turné ve Spojených státech.
Pokaždé když do světa z Prahy vyjíždí Česká filharmonie, zmiňují především zahraniční kritiky a recenze specifičnost jejího zvuku.
Pokud bychom měli jmenovat jednu konstantu britského tanečního světa posledních třiceti let, byl by jí bezesporu Matthew Bourne.
Období romantického baletu dnes vnímáme především skrze výrazné primabaleríny, jejichž jména na plakátech přitahovala do hlediště stovky diváků po celé Evropě. Něžná Marie Taglioni, krásná Lucile Grahn, osobitá Fanny Cerrito, všestranná Carlotta Grisi. A Fanny Elssler. Energická, charismatická Rakušanka, jež si podmanila nejen všemi vysněnou pařížskou Operu, ale rovněž Severní Ameriku. Dnes je tomu přesně 140 let, co ve věku 74 let zemřela.
Je 17. listopadu, republika se po právu dojímá událostmi, které se odehrály před 35 lety a díky nimž třeba já osobně mohu celou svou existenci prožívat ve svobodě. Na věž místního zámku je promítána česká trikolora, zpívají se Modlitby pro Martu a já sedám ke sloupku, jehož primárním spouštěčem byly blížící se půlkulatiny Sergeje Polunina… Mám pocit, jako bych vnitřně zrazovala nějaký humanistický ideál.
Prvním programem nové sezóny baletu Opéra national de Paris se stal triptych složený z děl Williama Forsytha a Johana Ingera přinášející na scénu historického Palais Garnier jak klasicizující hravost, tak roztančenou bláznivost.
Po dvanácti letech se na jeviště Moravského divadla Olomouc vrátil nejslavnější klasický balet Labutí jezero.
Po více než deseti letech se do britské metropole vrátil soubor National Ballet of Canada, a to rovnou s vpravdě národním programem sestaveným z děl tvůrců a tvůrkyň kanadské provenience, kteří zastupují různé generace – Jamese Kudelky, Emmy Portner a Crystal Pite.
Ve své generaci patřil k největším hvězdám baletního nebe, a nejen proto, že mu třiadvacet let náležel titul étoile.
