Pokud bych se mohla dopustit z historiografického pohledu trestuhodného zjednodušení, tradiční baletní repertoár s jeho Labutími jezery, Spícími krasavicemi nebo Bajadérami máme dodnes v patrnosti a sdílené paměti díky dvěma vzájemně nepříbuzným Sergejevům. Mladší z nich, Konstantin (1910–1992), se zasadil o kanonizaci na východní straně geopolitického spektra, starší Nikolaj (1876–1951) byl na počátku přímo u zdroje a po emigraci zapříčiněné Velkou říjnovou socialistickou revolucí zajistil, že se carský baletní repertoár dostal na globální západ, do Spojených států či do zemí střední a jižní Ameriky. Nebyl na to sám, byl ale jediný, kdo měl kufr plný notačních materiálů a poznámek, na jejichž základě své inscenace s evropskými a americkými soubory uváděl. A můžete si o tanci zapsaném na papíře myslet, co chcete, váhu těchto písemných pramenů změnit nemůžete.
Nikolaj Sergejev, nositel carské baletní tradice na Západě
Jméno Nikolaje Grigorjeviče Sergejeva patrně nebude široké taneční veřejnosti příliš známé. Nejde o fenomenálního tanečníka ani progresivního choreografa, o zakladatele či šéfa velkého souboru ani přelomového reformátora. Přesto je jeho jméno v baletní historii neopomenutelné, především pokud mluvíme o životě a předávání děl carského repertoáru, z nichž se v průběhu minulého století stala takřečená klasika.
Nikolaj Sergejev. Foto: zdroj Wikimedia Commons.