Podíváme-li se do 40. let minulého století a tuzemských tanečních dějin, chtělo by se říct, že ženy tehdy odrodily skutečně kvalitní taneční oddíl. Během několika let se narodily pozdější hvězdy jako Vlastimil Harapes, Jiří Kylián, Marta Drottnerová, Miroslava Pešíková, Jaroslav Slavický, Ivanka Kubicová… A Vladimír Klos. Tanečník, který ještě za studií okusil jak jeviště díky Baletu Praha a hostování v různých činohrách a muzikálech, tak svět stříbrného plátna ve Starcích na chmelu nebo Králi a ženě. V srpnu 1968 se mu povedlo ještě vycestovat z Československa a následně se usadit ve Stuttgartu, kam si jej do souboru vybral John Cranko. Na jevišti působil do neuvěřitelných 50 let, kdy prkna, co znamenají svět, vyměnil za vysokoškolskou půdu na Hochschule für Musik und Darstellende Kunst v Mannheimu, kde coby profesor přednášel do roku 2019. Vedle toho vedl s manželkou, bývalou primabalerínou Birgit Keil, soubor Badisches Staatstheater v Karlsruhe a rovněž se podílel na chodu její taneční nadace Tanzstiftung Birgit Keil na podporu mladých talentů. Letos 1. července slaví osmdesátiny a nezdá se, že by ve své aktivitě nějak zásadně polevoval. Stále cestuje po Evropě, aby si udržel přehled v aktuálním baletním dění, stále udržuje kontakty se svými přáteli, známými a bývalými kolegy a kolegyněmi po celém světě, stále o tanci mluví s nadšením a neutuchající vášní. „Protože je to vášeň, která vás zejména ve třetí fázi kariéry posouvá a udržuje,“ říká. Mluvili jsme spolu přes videohovor jedno parné červnové odpoledne přes devadesát minut, a kdyby se Vladimíru Klosovi nevrátila domů manželka, možná bychom mluvili ještě déle a témat, zkušeností a zážitků by bylo stále víc než dost. Tak tedy aspoň tolik, kolik jsme stihli…
Vladimír Klos. Foto: zdroj Staatliche Hochschule fur Musik und Darstellende Kunst Mannheim.
Začnu od lesa netaneční otázkou. Když jsem si k tomuto rozhovoru dělala přípravu, spousta zdrojů, na které jsem narazila, o vás psala jako o v Československu narozeném německém tanečníkovi. Jak se vnímáte vy?
Jsem příslušník dvou států. V Československu jsem se narodil, žije zde má o rok starší sestra, mám tady pořád přátele, ale vlastní rodinu už mám v Německu. Celý život jsem nicméně hodně cestoval, objel jsem skoro celý svět, pořád žil v kufrech, od hotelu k hotelu. A to začalo prakticky ještě na konzervatoři…
Vám už se tehdy naskytla příležitost tančit ve Šmokově a Ogounově Baletu Praha, ale než se dostaneme k němu, jak jste se vy dostal k tanci?
Pocházím z dobře situované pražské rodiny, kde byl sport a umění nedílnou součástí našeho vzdělávání a života obecně, podobně jako třeba znalost cizích jazyků. Učil jsem se francouzsky, později rusky, německy, anglicky, italsky a portugalsky. V dětství jsme jezdili s otcem na lyžích, hráli tenis, s matkou, která milovala hudbu, divadlo i výstavy, jsem zase chodíval na balety a opery do lóže, kterou měla předplacenou v divadle. Vzpomínám si na své první Labutí jezero a na krásnou Naďu Hajdašovou v roli Odetty. Tehdy jsme ale do divadla skoro nedorazili. Pořezal jsem se v koupelně o rozbitý keramický kohoutek a museli mě vézt na šití do nemocnice. Do divadla jsme dobíhali už za zvuků Čajkovského předehry, ale stihli jsme to!
