Filip Staněk

Tanečník si opře o stěnu telefon a dojde doprostřed sálu. Začne se procítěně vlnit. Pak k přístroji přistoupí a video si přehraje. Je-li spokojen, vyvěsí jej na svém profilu, není-li, celý proces zopakuje. 

Divadla zejí poloprázdnotou a ještě se na vlastní destrukci podílejí. Následují přece nařízení, zněla by obhajoba; stejně se hájil u soudu i nacista Eichmann. 

Vždycky jsem rád zlobil starší kolegy tím, že jsem na nakopnutí „zlom vaz“ před představením odpovídal „díky“. To je totiž v divadelním světě od nepaměti zakázáno.

Narážím na tanečních webech na články, ve kterých se relativizuje, jestli je podstatou tance pohyb, a pročítám debaty, kde se zcela vážně diskutuje o tom, zda je v tanečním představení nutno tančit.

„Nesnesete-li samotu, možná že ostatní taky nudíte,“ napsal Oscar Wilde. Taky říkal, že život je naším největším uměleckým dílem.

I vloni jsem, jako každý rok, odjel na vánoční svátky za svou ženou do Monaka. Tančí v tamním baletním souboru a bramborový salát jsem chystal já, v tomto období totiž pravidelně zkoušejí novou premiéru.

Nebaví mě sledovat sport. Mistrovské utkání v komentářích, které se nedávno odehrálo na Facebooku, jsem ale hltal s napětím. 

Nemohl jsem si nevšimnout, že se v komentářích pod mým posledním článkem rozbujelo téma cizinců v českém tanci.

Společenskému dění se spíše vyhýbám, jednou za čas se ale přihodí, že se ocitnu mezi kolegy tanečníky z kamenných divadel.

Vypadá to, že se v uměleckém diskurzu poslední dobou hojně probírá téma taneční kritiky. Jaký je či jaký by měl být její účel?