Filip Staněk

Přečetl jsem příspěvek Kláry Huvarové o tanci v médiích hladce skoro do konce. Zarazily mě až řádky o pořadu StarDance, který prý tanci dělá dobrou službu.

Vypadá to, že česká taneční scéna opět prokazuje náchylnost ke dvěma tendencím, které ji, a tím i její osud, charakterizují: na jedné straně sklon upírat pozornost k tomu, co není podstatné, na druhé nereflektovaná zahleděnost do sebe. 

Kdyby byl před tuzemské weby píšící o tanci náhle umístěn mimozemšťan, dospěl by možná k názoru, že tanec se u nás z nějakého důvodu provozuje výhradně v Praze. 

Pomalu se o tom začíná mluvit. I já jsem nedávno navštívil představení, jehož hlavním nápadem bylo obsazení tanečníků starších výhradně čtyřiceti dvou let.

Tanečník si opře o stěnu telefon a dojde doprostřed sálu. Začne se procítěně vlnit. Pak k přístroji přistoupí a video si přehraje. Je-li spokojen, vyvěsí jej na svém profilu, není-li, celý proces zopakuje. 

Divadla zejí poloprázdnotou a ještě se na vlastní destrukci podílejí. Následují přece nařízení, zněla by obhajoba; stejně se hájil u soudu i nacista Eichmann. 

Vždycky jsem rád zlobil starší kolegy tím, že jsem na nakopnutí „zlom vaz“ před představením odpovídal „díky“. To je totiž v divadelním světě od nepaměti zakázáno.

Narážím na tanečních webech na články, ve kterých se relativizuje, jestli je podstatou tance pohyb, a pročítám debaty, kde se zcela vážně diskutuje o tom, zda je v tanečním představení nutno tančit.

„Nesnesete-li samotu, možná že ostatní taky nudíte,“ napsal Oscar Wilde. Taky říkal, že život je naším největším uměleckým dílem.

I vloni jsem, jako každý rok, odjel na vánoční svátky za svou ženou do Monaka. Tančí v tamním baletním souboru a bramborový salát jsem chystal já, v tomto období totiž pravidelně zkoušejí novou premiéru.

Nebaví mě sledovat sport. Mistrovské utkání v komentářích, které se nedávno odehrálo na Facebooku, jsem ale hltal s napětím. 

Nemohl jsem si nevšimnout, že se v komentářích pod mým posledním článkem rozbujelo téma cizinců v českém tanci.