Divadelní pověry

Vždycky jsem rád zlobil starší kolegy tím, že jsem na nakopnutí „zlom vaz“ před představením odpovídal „díky“. To je totiž v divadelním světě od nepaměti zakázáno. Většinou se zhrozili, pomyslili si něco o neuctivosti a věštili mému výkonu smůlu. Někdy se piruety zdařily, jindy ne. Za léta divadelní praxe jsem však žádnou přímou souvislost mezi ctěním divadelních pověr a štěstím na jevišti neobjevil.

7. 10. 2020 úhel pohledu

Filip Staněk. Foto: Petr Kurečka.

Autor Filip Staněk

Nekritické přijetí a úzkostlivé dodržování starých divadelních zvyků mě vždycky dráždilo. Nutí mě přemýšlet, odkud pramení, jaký mají význam a jaká je jejich případná souvislost s uměleckým výkonem. Jsem přesvědčen, že většina jsou relikty z dřívějších dob, třebaže kdysi opodstatněné, dnes usazené v divadelní tradici jako křesťanské svátky v ateistické a konzumní společnosti. Smysl vyvanul. Souvislost s uměleckým výkonem vidím maximálně v psychologickém efektu: nevykročím-li pravou nohou, budu nervózní. Fór je v tom, že není výjimkou, když ti nejmilitantnější pověrčivci s plnou hubou úcty k divadlu přijdou na zkoušku nepřipravení, během představení si špitají o pozadí kolegyně a místo zdokonalování se v oboru se raději upíjí v divadelním klubu. Není profesionalita a obecná slušnost důležitější než ponížená a bezpředmětná pokora?

Na herci oblečeném v kostýmu se nesmí nic přišívat. Na jevišti se nesmí pískat. Nepovedená generálka rovná se povedená premiéra. V anglosaském světě se zase nesmí vyslovit slovo „Macbeth“. Některé z pověr mají pravděpodobně racionální základ. Například zákaz pískání pochází zřejmě z dob, kdy se na zákulisní práce najímali námořníci, kteří ovládali lodní techniku, na které byla založena ta divadelní. Změny scény se domlouvaly signály pískáním. A tak se mohlo stát, že když herec omylem zapískal, přistála mu na hlavě kulisa. Dnes mají kulisáci vysílačky a řídí je inspicient. Neposlouží divadlu více herec s řádně zašitým knoflíkem než ten pověrčivý s nití trčící z kostýmu?

Ať si každý věří, čemu chce. Každá misionářská činnost je ale otravná. Když mi starší kolega tvrdí, že se na jevišti nemůže objevit pravé paví peří (třebaže přesně to by produkce potřebovala), a já se zajímám proč, odpověď „protože to tak prostě je“ mě neuspokojí. Každému (nejen) umělci bych tedy doporučil, aby si rady zkušenějších kolegů sice poslechl, ale jejich přijetí a aplikaci prosel nejdříve vlastním rozumem. Protože pokud budeme slepě přijímat vše, co nám autority podsunou, může se jednoho dne stát, že na otázku „a proč vlastně nosíme v divadle roušky?“ uslyšíme odpověď „protože to tak prostě je“.

Další sloupky si můžete přečíst ZDE.