Přiznávám, že se mi ani po přečtení všemožných shrnutí, prohlášení, facebookových komentářů a poslechu podcastů nepodařilo v problému zorientovat. Možná z nedostatku motivace. Narazil jsem však na několik bodů, které o současném ovzduší naší taneční scény možná vypoví víc než zdánlivě zásadní spor. Debata je rozštěpena do dvou celkem přehledných táborů, oba si uzurpují mediální prostor, oba promlouvají ke komusi, jen ne k tomu druhému. Početnější tábor předstírá, že mluví za „sjednocenou taneční scénu“. Žádná sjednocená taneční scéna díkybohu neexistuje, to jen na okraj. Nedochází k žádné konfrontaci, inscenuje se zde jakási parodie veřejné debaty. Její podoba potvrzuje talent části naší taneční „elity“ vkládat energii tam, kde to není podstatné, ale pohodlné: obě strany se schovávají za skupinovou identitu, jednotlivec je bezpečně rozmělněn buď v hlasu „tanečního lidu“, nebo v institucionálně odcizeném, bezobsažném jazyce. Výstupy obou stran potvrzují pozici druhé strany, média pomáhají udržovat polaritu, která nezajímá nikoho kromě samotných aktérů a bulvárně kalkulujících žurnalistů. Ani jeden z táborů podle mě nekope za tanec, jak se oba tváří.
klid na práci
„Jsem přesvědčený, že pokud by zítra na louce za městem přistáli mimozemšťané, okamžitě by se vyrojila spousta expertů, novinářů, a nejrůznějších specialistů, kteří by nám vysvětlili, že na tom není nic neobvyklého, že existuje plán dalšího postupu, že zvláštní komise už o tom dlouho jednala, a především, že tu není vůbec nic, kvůli čemu by bylo třeba se zneklidňovat, protože vláda už se o to postará.” — Guattari chce s nadhledem, ale přesně doložit, jak se projevuje pozdním kapitalismem produkovaná síť zavedených referencí, zarámování a klasifikací, jejíž úlohou je zabránit tomu, aby cokoli, co by se podobalo „zlomu, překvapení nebo úzkosti, ale také nutkání milovat nebo tvořit”, rušilo klid na práci. Vše je nastaveno tak, aby se myšlenky nebo touhy, které se vymykají, nedostaly ke slovu.
Takovouto síť referencí efektivně produkují „velké stroje”, mezi něž patří školy, kliniky (lékařské i psychiatrické), počítače, kulturní a jiné instituce, telekomunikace, masová média, dostávají se k nám skrze rodinu, jazyk nebo když se od dětství sžíváme s městem. Porozumět procesům, kterými se tak děje, je důležité, protože tato sociální produkce, „produkce subjektivity”, jak ji Guattari nazval, je podle něho neopracovanou surovinou, která tvoří základ jakékoli jiné produkce a této produkci slouží, a zároveň zodpovídá za jakoukoli krizi, v níž se dnešní svět, ale i člověk, ocitá. A stejně jako kapitalistická produkce je jen předstíraným zdrojem individuality, a skutečným zdrojem standardizace, jež nás domněle spojuje a efektivně izoluje jednoho od druhého (am. sociolog Jason Read). Je to kapitalistický pořádek, který je na skutečný svět i do naší mysli promítán jako na plátno, a ovlivňuje vzorce našich chování, činů, gest, myšlenek, pocitů, pohnutí nebo vzpomínek.
Zároveň ovšem, stejně jako produkce v divadle nebo jiném umění, má produkce subjektivity dle Guattariho i estetický rozměr. Což znamená, že lze vyprodukovat takové subjektivity, jež budou singulární — jež budou sloužit, tomu, čemu se ty zavedené snaží zabránit. Že produkci subjektivity lze obrátit a využít k tomu, aby tvořila a ukazovala cestu ze zajetí zavedených referencí, jejichž je půvocem, a v nichž se — ať už jako jedinci či společnost — ztrácíme. A právě tato obojetnost produkce subjektivity, její schopnost svazovat i uvolňovat, zajímat i vyprošťovat, je myšlenka, kterou při své práci využívá Bojana Kunst, když poukazuje ke schopnosti tance a performance „materializovat” zavedené a prosazované abstrakce, jež se týkají pohybu — tedy ukazovat jak fungují, jaké jsou jejich důvody a limity. Namísto Guattariho navazuje Bojana Kunst na jednoho z jeho následovníků, Maurizia Lazzarata, který koncept rozpracovává a aktualizuje zejména s přihlédnutím k výrazným změnám, jež se ve společnosti odehrály v posledních pár dekádách, a jejichž zdroj nachází v proměnách způsobů, jimiž pracujeme. __ dreamedpath@gmail.com (Petr Soukup)
Takovouto síť referencí efektivně produkují „velké stroje”, mezi něž patří školy, kliniky (lékařské i psychiatrické), počítače, kulturní a jiné instituce, telekomunikace, masová média, dostávají se k nám skrze rodinu, jazyk nebo když se od dětství sžíváme s městem. Porozumět procesům, kterými se tak děje, je důležité, protože tato sociální produkce, „produkce subjektivity”, jak ji Guattari nazval, je podle něho neopracovanou surovinou, která tvoří základ jakékoli jiné produkce a této produkci slouží, a zároveň zodpovídá za jakoukoli krizi, v níž se dnešní svět, ale i člověk, ocitá. A stejně jako kapitalistická produkce je jen předstíraným zdrojem individuality, a skutečným zdrojem standardizace, jež nás domněle spojuje a efektivně izoluje jednoho od druhého (am. sociolog Jason Read). Je to kapitalistický pořádek, který je na skutečný svět i do naší mysli promítán jako na plátno, a ovlivňuje vzorce našich chování, činů, gest, myšlenek, pocitů, pohnutí nebo vzpomínek.
Zároveň ovšem, stejně jako produkce v divadle nebo jiném umění, má produkce subjektivity dle Guattariho i estetický rozměr. Což znamená, že lze vyprodukovat takové subjektivity, jež budou singulární — jež budou sloužit, tomu, čemu se ty zavedené snaží zabránit. Že produkci subjektivity lze obrátit a využít k tomu, aby tvořila a ukazovala cestu ze zajetí zavedených referencí, jejichž je půvocem, a v nichž se — ať už jako jedinci či společnost — ztrácíme. A právě tato obojetnost produkce subjektivity, její schopnost svazovat i uvolňovat, zajímat i vyprošťovat, je myšlenka, kterou při své práci využívá Bojana Kunst, když poukazuje ke schopnosti tance a performance „materializovat” zavedené a prosazované abstrakce, jež se týkají pohybu — tedy ukazovat jak fungují, jaké jsou jejich důvody a limity. Namísto Guattariho navazuje Bojana Kunst na jednoho z jeho následovníků, Maurizia Lazzarata, který koncept rozpracovává a aktualizuje zejména s přihlédnutím k výrazným změnám, jež se ve společnosti odehrály v posledních pár dekádách, a jejichž zdroj nachází v proměnách způsobů, jimiž pracujeme. __ dreamedpath@gmail.com (Petr Soukup)