Kant v hledišti

Generálka, premiéra, repríza: jednou zazvonil telefon, kdosi mě v rytmu cody kopal do opěradla, komentovalo se dění na scéně, nahlas i šeptem, šepot mě iritoval víc. Po pauze se vždy vrátil někdo pozdě – zvonilo třikrát, k dispozici byla bezplatná šatna, někteří si svršky drželi raději na klíně. Soused páchl. Jedlo se, pilo, žvýkalo, tu a tam se ve tmě rozsvítil mobil. Když si hipster sundal retro boty, byl jsem dávno ponořený v existenciálních úvahách. Zatímco jsem si v duchu brousil zbytečně argumenty, jeho infantilní ponožka se mi pohupovala u stehna. Balet skončil, mé dojmy nesly hořkou pachuť. Tleskal jsem spolu s ostatními a rezignovaně přitom pozoroval jakousi rodinu pospíchající k východu. Když jsem čekal na kabát, byli už zřejmě doma.

Immanuel Kant formuloval svůj kategorický imperativ jako zásadu, že člověk by se měl chovat vždy tak, aby se jeho jednání mohlo stát obecným zákonem. Jinými slovy, vytáhnu-li v divadle láhev, která při pití lupe a praská, měl bych se zamyslet, jestli je přijatelné, kdyby ji vytáhli všichni. I  buran cítí, že v takovém případě by z představení moc neměl. Jenže buran, zároveň sobec, se domnívá, že je výjimkou. Ostatní to přežijí. Kant chápal, že výjimka pravidlo nejenže nepotvrzuje, nýbrž je rozvrací. Kde je díra jednou, bude vždy protékat, a z mnoha výjimek se postupně stává pravidlo. Proto je Kantova morálka sice přísná, ale jen jako taková funkční. A selhává-li, může to vyřešit represe. Pokud by každý, komu při představení zazvoní telefon, musel na scénu vyjít nahý a zazpívat, vsadím se, že by jich zvonilo méně.

Když jdu do divadla (jako divák, ne jako tanečník), mívám jedno přání: doufám, že tam bude co nejméně lidí. Ne protože bych lidi neměl rád, ale protože mám rád divadlo. Prázdná sedadla ovšem nejsou něco, o co by divadlo stálo. Kromě umění totiž poskytuje taky společenský rozměr. Sdílený zážitek se násobí. Podmínkou je kultivované publikum. Jistě je pohodlnější sedět doma u televize a mít nohy na stole; na každém je, dává-li v životě přednost pohodlí, anebo intenzitě. S opuštěním obýváku se pojí jistá rizika, nemluvě o bontonem omezené svobodě. Vyjde-li si však tolerance s ohledy naproti, není třeba aspoň represe. A pokud mi v divadle zazvoní jednoho dne telefon, budu první, kdo se svlékne a zazpívá.