Pusťte starce na jeviště

Filip Staněk.

Autor Filip Staněk

Trend je opačný, v tanci se preferuje jednoznačně mládí. Proč tomu tak je a proč bychom se měli zamyslet, zda se tím o něco neochuzujeme? Jednou z příčin je podle mě zhruba třísetletý ideologický sediment počínající někde v osvícenství a kulminující nejspíš s rozvojem konzumního kapitalismu, projevuje se posedlostí jakoukoli naši zkušenost kvantifikovat. Jeho optikou je nahlíženo i umění. Je hodnoceno skrze číslo a spočitatelnou „užitečnost“, redukováno na produkt, aby nic iracionálního, o čem neumíme mluvit, nestrašilo. Když jsem seděl v hledišti a pozoroval tanečníky ve zmíněných představeních, netočili mnoho piruet ani neskákali vysoko. Jejich vzájemná důvěra, duševní angažovanost mi však znovu připomněly, čím se umění liší od sportu. Cit pro nuanci a nadhled, nemluvě o opravdové radosti z pohybu, by jim mladší kolegové mohli závidět. Přesvědčily mě, že takové hloubky se nedá dosáhnout jen talentem a tvrdou prací. Nelze jí dosáhnout žádným urychlovačem ani se jí naučit na prestižní škole. Divák je tažen, aby přeladil na jemnější stupeň vnímání. Tedy divák, jehož vkus ještě neotupěl všudypřítomným kýčem a spektakulárními efekty shows, jejichž marketingová tvář intenzitou mnohdy předčí propagovaný zážitek. Byl to právě věk tanečníků – totiž ne věk sám, ale jím podmíněná zkušenost –, co umělecký zážitek kvalitativně proměnilo, posunulo na úroveň, jakou na českých scénách nejsme zvyklí vídat.

Stereotyp „tanec je pro mladé a taneční kariéra končí ve třiceti“ nepodporují jen filmy plné klišé a média, je utužován i zástupci oboru. Zaměstnat mladého tanečníka je praktičtější: je poslušný, vděčný za příležitost, pracuje bez řečí a nad rámec potřeby; netroufne si diskutovat. Ale hlavně, je levnější! Důležitější než umělecký výstup je kolikrát přesvědčivá výroční zpráva. Zralejší tanečník má tendenci do všeho kecat, v očích mu dávno nesvítí nábožná úcta, po níž většina šéfů touží. Starší tanečník se zdá být nevýhodnou volbou ze všech hledisek, vyjma toho uměleckého. Od koho se má ale mladý umělec učit? Pokrytí širšího věkového spektra v souboru funguje jako samoregulující mechanismus: mladší vychovává ke „kumštu“, starším nedovoluje ustrnout. Je nutno si přiznat, že v našem oboru spolu vždy budou zápasit umělecký a ekonomický prvek, otázkou, již si umělecký subjekt musí položit, je, který dostane přednost.

U herců vyzrálost milujeme. I zralí tanečníci (slouží-li jim tělo a mají-li stále chuť podstupovat umělecké zkoušky) nám mohou, myslím, rozšířit repertoár chutí způsobem, který je jedinečný. Otevírají průzor, v němž možná probleskuje nová důstojnost stárnoucího člověka. Silou tančícího ducha na okamžik suspendují neodvratitelné plynutí času. Jedině něco, co nelze nikde koupit ani nijak urychlit, co vzdoruje pojmu i kvantifikaci, může korigovat racionalistickou a tržní hegemonii, která nám vládne. Pokouší se totiž zmást otázku, cože to činí naši zkušenost hodnou prožití. Otázku, na niž se těžko odpovídá jazykem kvantity.