Žaluji!

Filip Staněk. Foto: Petr Kurečka.

Autor Filip Staněk

Jsem si vědom toho, že se nacházíme ve složité situaci a že je zde eskalující epidemický problém. Nesouhlasím však s tím, že je to důvod rezignovat na etické a jiné otázky s tím spojené. Divadlo hrajme buď pro všechny, anebo vůbec! Současný model vládních opatření je nejenom nesmyslný, ale taky zlovolný. Nesmyslný proto, že jako podmínky přístupu ke kultuře požaduje potvrzení o očkování nebo o prodělání nemoci, ale jak víme, ani jedno, ani druhé nezaručuje, že se dotyční nemůžou nakazit nebo že virus nešíří. Tytéž podmínky pak zároveň neplatí pro personál divadla a účinkující umělce, těm stačí test. A tak se nám ve výsledku ve stejném prostoru shromáždí skupina lidí, která je jak potenciálně infekční, tak ohrožená. Zlovolný je ten model proto, že si je toho všeho vědom, a přesto trvá na ostrakizaci jen vybrané skupiny, neočkovaných, u nichž se netají, že jim chce co nejvíc znepříjemnit život.

Dalším bodem, který je potřeba navzdory vážné situaci odsoudit, je nátlak na očkování ze strany divadel a souborů. Jakkoli by zmíněné razítko, rozuměj QR kód, potvrzující absolvovaný zákrok, usnadnilo nejspíš práci všem, není nikterak možné je vynucovat. Vakcinace je totiž vzhledem k jakémukoli divadelnímu povolání naprosto indiferentní a k výkonu zaměstnání nemá žádný relevantní vztah. V Národním divadle však přesto údajně probíhá na očkování enormní tlak (podle slov lidí, kteří v této instituci pracují). Jak je tomu v divadlech jiných, mi není známo. Pokud zbývá někdo, kdo mu ještě odolává, je prý odsouzen k neudržitelné alternativě hradit si nákladné testy ze svého. Ano, může se očkovat, stejně jako mohl člověk v minulých dobách vstoupit do strany anebo se dát rozvést s rasově nekompatibilním partnerem, aby měl klid. To ale přece neodpovídá naší intuici ohledně svobodné volby. A nejde o nevkusné a neadekvátní srovnání. Neporovnávám válečné hrůzy s dnešní dobou, nýbrž principy nátlaku na „svobodné rozhodnutí“. A ty se ve světle nových okolností, ve jménu nově vyhlášeného dobra, mohou zdát sice ospravedlnitelné, ale jsou stále tytéž. Takový nátlak, byť by třeba vedl k obecnému blahu, je nutno z principu odmítnout. Je známkou něčeho nebezpečnějšího, než jsou možné následky epidemie: nezpochybnitelného dogmatu o tom, co je dobré. Ať už si tedy o zdravotních rizicích a společenské odpovědnosti myslíme cokoliv, je nátlak na očkování ze strany divadel a souborů neospravedlnitelný a nadto nepatřičný.

Naprosto absurdním shledávám požadavek na divadla, aby zmíněné dokumenty o (iluzorní) bezinfekčnosti kontrolovala. V momentě, kdy se ve veřejném prostoru takto prohodí role a politici hrají divadlo, zatímco divadla plní funkci zdravotní policie, dochází k chaosu a rozpadu řádu.  Když složky společnosti neplní sobě svěřené úkoly, je ochromena schopnost efektivně jednat, jak věděl už Platón v Ústavě. A schopnost efektivně jednat je pro společnost zvláště v dnešní situaci docela žádoucí. Vždy jsem si prostě myslel, že divadlo slouží veřejnosti určitým způsobem. Na tuto službu – kulturu, má mimo jiné podle Listiny základních práv a svobod každý nárok. Nyní se však můžete v Národním divadle i očkovat. Naše první scéna tak předběhla svou dobu a zavedla doposud neznámou kategorii „totální autentické performance“. Hlásí se zřejmě k nehynoucímu odkazu absurdního divadla a vychází vstříc lidovému vkusu, jenž požaduje reality show. Pokud odmítačům očkování chybí úcta ke zdraví, chybí Národnímu divadlu úcta ke kultuře. Nabídkou očkování totiž nepřispívá k plnění sobě vytyčeného úkolu, zato odhaluje, že je především politickou služkou.

Neznám recept na řešení současného stavu. Osobně bych byl pro, aby se o rizicích pravdivě informovalo a nechalo na lidech, jak s informacemi naloží. Samozřejmě s odpovědností, kterou to přináší. Co se kultury týče, uvítal bych, kdyby se divadla proti nebezpečnému vměšování spojila a jednohlasně je odmítla (podobnou výzvu uveřejnilo např. hudební divadlo Ze:Mě, které se proti vládním krokům vymezilo pod heslem #NekulturníKultura). Epidemie totiž jednou pomine, my tady ale budeme muset dál žít spolu. A společnost se neregeneruje tak rychle jako lidský organismus. Jenže panuje strach. Demokratická podmínka pravdivých informací selhává, v záplavě čísel, názorů a bludů už si nikdo není jistý, co je a co není relevantní. Za poslední více než rok se tady navíc podařilo vytvořit atmosféru strachu, nejistoty a zmatenosti, což jsou jedy, které společnost rozežírají, ne kameny, na nichž postavená by mohla epidemii důstojně zvládnout. A tak nezbývá – ač nejsem Zola – než apelovat na jednotlivce, jejich souhrn koneckonců společnost tvoří a kulturu uchovává. Slušnost, rozumnost a úcta ke svobodě se nakonec vyplatí všem.