O cizincích v českém tanci

Filip Staněk. Foto: Petr Kurečka.

Autor Filip Staněk

Každá forma umění se vyjadřuje vlastním prostředkem. U herectví je to mluvené slovo a jazyk je na kulturní identitu vázán. Tanečník má oproti herci výhodu (či nevýhodu), že jeho vyjadřovací prostředek je univerzální, a tito umělci tak po světě vesele migrují. Zatímco talenty vychované u nás míří za svými sny často ven, domácí konkurzy se hemží cizinci, výsledkem je národnostně různorodé složení u nás i napříč světovými soubory. Všichni se shodneme na tom, že zájem zvenčí lze kritizovat těžko, lichotí nám. Stížnosti směřují spíš k tomu, že je-li nadměrný, může zapříčinit nedostatek příležitostí pro domácí umělce. Další výtky, třeba ohledně složitosti jmen v programu, nebo ty eugenicky laděné, týkající se absence výrazu u asijských tanečníků apod., bych nazval s prominutím maloměšťácké, pro jejich chatrné základy se jimi dál nehodlám zabývat. Co vím, úspěchu krajanů ve světě si ceníme. Čím jiným je ale Čech v zahraničí než cizincem? Buďme tedy konzistentní, pravidlo musí platit obecně, jsou-li dveře otevřeny, nechť je průchod obousměrný. Radikální alternativou by bylo dveře zavřít a zaměstnávat u nás jenom naše. Doveďme tento princip ad absurdum a máme v ostravském divadle výhradně ostravské a v pražském jen pražské tanečníky. Jakákoliv izolace má však jeden neblahý následek: zastavuje či přinejmenším omezuje rozvoj. Opak izolace, přístupnost, pak připouští interakci a umožňuje vzájemné obohacení. Z tohoto pohledu se mi tedy rozumnější zdá otevřenost. Pokud u nás cizince snášíme špatně, zamysleme se, proč by jim měla jiná národnost bránit v přispívání české kultuře. Já na rozumnou odpověď nepřišel.

Studie Český tanec v datech (IDU, 2017) uvádí, že v roce 2016 bylo v našich baletních souborech 50,7 % a v těch nezávislých 36 % cizinců. Novější data jsem nesehnal, dá se ale předpokládat, že dnes jsou čísla vyšší. Důvodů bude mnoho. Ponechme stranou domněnku, že cizinec může být „výhodnější“ volbou (nepřečte si dokumenty v rodném jazyce a dodá souboru punc „světovosti“) a vezměme argument, že tito lidé jsou zkrátka lépe profesně připraveni. Pokud by tomu totiž tak bylo, je jejich upřednostnění přece legitimní. Kdo by pozřel raději shnilé české jablko než bezvadné z Francie? Dilema nastává u hypotetické situace, kdy by se rozhodovalo mezi umělci shodných kvalit, Čechem a cizincem. V takovém případě mi rozum, aspoň ten selský, radí vybrat našince: má zde kořeny, vazby, možná vřelejší vztah ke zdejší kultuře a je produktem českého školství. Otázka stavu onoho školství, případně jeho srovnání se zahraničím, je pak záležitost natolik komplexní, že by si zasloužila samostatnou studii.

V úvodu jsem kritériem nastavil rozum, nicméně tuším, že většina z nás se při posuzování stejně řídí především zkušeností. Moje zkušenost je touhou po zahraničním angažmá taky poznamenaná. Po škole jsem neúnavně, avšak bez výsledku obrážel konkurzy po Evropě a totéž bych taky poradil každému, kdo žije a dýchá pro obor. Doufal bych, že uspěje-li, jednou se vrátí a o zkušenost se podělí. Tak jako se o ni dělí Daria Klimentová. Prestižní letní kurz Ballet Masterclasses, jenž naše slavná balerína založila, jsem v době studií několikrát absolvoval a vzpomínám, že čeští studenti se v mezinárodním tanečním kolektivu nikdy moc nedružili, zpravidla se spíš uzavírali do skupinek. Já se přátelstvím nebránil, o kulturní výměnu se zahraničními kolegyněmi jsem naopak usiloval. Teď vážně. Přestože Češi, a zejména kluci, dostávali stipendia, mnozí si jich nevážili, místo tréninků chodili raději do hospody. Výjimky byly a můžeme je dnes na jevištích taky vidět. Většina tanečníků, s nimiž jsem se potkal, jsou obecně světoobčané, národnost u druhých vnímají asi jako barvu očí: je vidět, ale výhled do duše nezastíní.

Proč někomu leží na srdci umělcův původ, nedovedu říct. Nejspíš to bude souviset s jakýmsi pocitem sounáležitosti k tlupě. Rozum má sloužit i k tomu, aby primitivní atavismy pomáhal korigovat, zvířata jej nemají (alespoň ne ve smyslu, v němž tu o něm mluvím) a jsou od boje mezi vyšším a nižším osvobozena. Na rozdíl od zvířat si však můžeme vychutnávat umění, to je dle mého kompenzace štědrá. Netvrdím, že národnost nemá žádný význam, jen bych byl opatrný s jeho přeceňováním. Stejně tak si myslím, že kde se tanečník narodí, nemá přímý vliv na zážitek diváka. Poctivé umělce u nás vítám, ať přichází odkudkoliv, a těm českým přeji v globální soutěži upřímně zdar. Myslím, že se to nevylučuje.