Kdo bude rozhodovat o umění?

Inzerce

Máme tedy na stole čistě teoreticky neškodný návrh, který ale při hlubším zkoumání znamená obrovský zásah do poměrně dobře fungujícího systému a bič na každého tvůrce, který nebude vyhovovat. Cíl je jedna věc, jaké vnitřní mechanismy ale k jeho splnění povedou a co všechno se při jejich zavádění může ztratit, je problém velký a měl by rezonovat napříč společností, nejen v naší kulturní bublině.

Několik členů odborné komise Ministerstva kultury pro podporu profesionálního tanečního, pohybového a nonverbálního umění už oznámilo rezignaci. Mezi nimi Jan Žůrek, Markéta Hrdlička Málková, Zuzana Bednarčiková, Petr Husička, Josef Bartoš, Alena Pešková a další rezignace obor očekává. Ve svých vyjádřeních dnes již bývalí členové komise upozorňují na ohrožení svobody tvorby a na záměr, podle něhož by člen odborné komise nově nemusel mít vzdělání ani odbornou zkušenost v daném odvětví. 

To už není jen spor o administrativní nastavení dotačního řízení. Je to otázka, co vlastně od člověka, který rozhoduje o veřejné podpoře umění, očekáváme. Členství v grantové komisi navíc není žádná výnosná trafika. Je to práce, která vyžaduje čas a značnou odpovědnost. Hodnotitelé čtou desítky projektů, porovnávají jejich záměry a rozpočty, musí znát dosavadní práci žadatelů a orientovat se v situaci celého oboru. Výsledkem jejich rozhodování přitom není jen pořadí v tabulce. Krácení podpory může znamenat méně zkoušek, nižší honoráře, zrušenou premiéru nebo konec činnosti organizace, která léta zajišťovala určitou část kulturní infrastruktury.

Představa, že někdo vstupuje do komise hlavně proto, aby přihrál peníze sobě či známým, přehlíží jak náročnost této práce, tak její důsledky. Pokud existuje podezření na zneužití, je třeba ho prověřit a případná pochybení doložit. Nestačí ale zaměnit profesní propojenost za důkaz korupce a z ní odvodit, že řešením je odstranit zkušené odborníky z rozhodování.

Vedly se doteď debaty o transparentnosti? Diskutovalo se o tom, zda jít za dveře stačí? Samozřejmě že ano a je to tak jedině správně. Šmahem ale z komisí škrtnout všechny, kteří v oboru na nezávislé scéně působí, je řez poněkud radikální a každý, kdo o fungování tak malého oboru něco ví, tuší, že jednorožci, kteří oboru rozumí, ale zároveň v něm aktivně nepůsobí, se vyskytují jen při lichém úplňku jednou za dvacet let. 

Kdo tedy bude projekty posuzovat? Úředník, který zná pravidla, ale nemusí rozumět uměleckému kontextu? Člověk z jiné oblasti, který nemá profesní vazby na žadatele, ale ani potřebnou oborovou znalost? Že bychom třeba prohodili komise na tanec a klasickou hudbu? Nebo sáhneme po zástupcích z příspěvkových organizací, kteří sice možná vědí dost o své umělecké disciplíně, ale o práci nezávislé scény a jejím praktickém fungování mají spíš obecné povědomí?

Právě tady se dostáváme k velmi aktuální otázce: co znamená odchod členů komise?
Rezignace je důležitým vyjádřením nesouhlasu. Upozorňuje na problém, který by jinak uvízl uvnitř odborné debaty, a odmítnout propůjčit vlastní jméno systému, jehož nastavení člověk považuje za nepřijatelné, je navýsost nutné. Zároveň ale rezignace samy o sobě nezaručí změnu. Dotační řízení budou pokračovat a uvolněná místa bude třeba obsadit. Pravidla ani požadovaný způsob rozhodování se nezmění, ale personální obsazení komisí ano, a zásadně. 

Nabízí se tedy, že by setrvání dosavadních členů mohlo býti dočasným řešením. Člověk může v komisi zůstat proto, aby pomohl zachovat odbornou úroveň rozhodování a hájil zájmy žadatelů. Jeho přítomnost ale může být zároveň vykládána jako důkaz, že s novými podmínkami souhlasí. Riziko legitimizace je hmatatelně přítomné. 

Není tedy fér přenášet celé tohle dilema na dosavadní členy komise a očekávat, že politický problém vyřeší osobním postojem. Jejich rozhodnutí zaslouží respekt, ale potřebujeme také vědět, co bude následovat a jak se za rezignující postavíme my ostatní. 

Jan Žůrek: Proč jsem rezignoval na členství v komisi Ministerstva kultury ČR?

V polovině října letošního roku jsem se rozhodl rezignovat na funkci člena komise Ministerstva kultury ČR pro podporu projektů profesionálního tanečního, pohybového a nonverbálního umění. Vedlo mě k tomu přesvědčení, že rámec, ve kterém jsem se rozhodl pracovat, je natolik odlišný, že jeho stávající podobu nemá smysl vlastní přítomností jakkoliv legitimizovat.

Od nástupu ministra Klempíře jsme se setkávali s řadou nestandardních zásahů do dotačních řízení, které postupně eskalovaly. Zatímco zdržení hodnoticího procesu a snížená alokace v programech byla situací, ve které jsem se jako člen některého z odborných orgánů za posledních patnáct let ocitl opakovaně, následovaly i daleko problematičtější kroky. U vybraných projektů došlo ke změně výše podpory na základě rozhodnutí ministra. Na přímé dotazy adresované úřadu o tom, o jaké projekty se jedná a v jaké výši byla podpora přidělena, již úřad mlčel a informace jsme nanejvýš získali přímo od žadatelů.

Revokace státní kulturní politiky a její nahrazení novým dokumentem se staly mementem pro všechny, kteří věřili v základní úzus spočívající v dohodě, participaci a zapojení odborného sektoru. Vláda ČR přijala dokument, o kterém může kulturní sektor bez uzardění říct, že je „o nás bez nás“. Nově přijatý strategický dokument přitom významně potlačuje důraz na kulturu jakožto aktéra demokratické společnosti.

Změna parametrů dotačních řízení byla v tomto kontextu pouze poslední kapkou. Zdánlivá snaha o omezování politické angažovanosti umění je fakticky ryze politickým zásahem umožňujícím cenzuru. Deklarované ztransparentnění dotačních řízení tím, že budou z komisí vyřazeni ti, kteří mají střet zájmů, u vybraných komisí v praxi vede k destabilizaci celého systému, neboť některé obory prostě nemají dostatek odborníků, a důvěra ve vnitřní principy je nahrazena destrukcí.

U toho nemám sílu být a předem se omlouvám všem, kteří vybízejí k tomu, aby komisaři v komisích zůstávali. Ano, ministerstvo má být někým hlídáno, aby si nedělalo, co se mu zachce. Nemůžete ale hlídat systém, který zaniká.