Tvrdost v tanečním vzdělávání není nejvyšší ctnost, už si to přestaňme namlouvat!
Minulý týden Zuzana Rafajová upozornila na kauzu kolem Youth America Grand Prix (více zde), která českým tanečním světem prošla víceméně bez povšimnutí. Chtělo by se říct, že je to daleko, ale hned v druhé části textu upozornila na dokument BBC The Dark Side of Ballet Schools z roku 2023, jehož obsah se odehrával za humny. A ani za ta humna nemusíme chodit, že…
Josef Bartoš. Foto: Michal Hančovský.
Když jsem její text editoval, zaujala mě část o tom, že komentáře typu „nejsi úplně ve formě“ považovali mluvčí v dokumentu za stejně škodlivé jako ty velmi urážlivé. V takových chvílích jsem vždy překvapený, že může být někdo překvapený. Chápu, vyrostli jsme v prostředí tradice ruské baletní školy a mnohé záběry ze slavného baletního učiliště A. J. Vaganovy mluví samy za sebe. Svět se ale mění a s ním i to, co dnešní lidé potřebují. (Ve skutečnosti se nezměnilo vůbec nic, jenom si nové generace dovolují nahlas říct, co se jim nelíbí. A těm starším se to, logicky, nelíbí.)
A než to někoho napadne: ne, pozitivní zpětná vazba neznamená neustále chválit. Ani to neznamená snížit nároky, abychom mohli uspokojit úplně všechny, jak jsem se dozvěděl od jednoho nejmenovaného ředitele prestižní taneční konzervatoře před mnoha lety v debatě o tanečním vzdělávání. A ani se nejedná o tzv. generaci sněhových vloček, která je prý méně odolná než ty přechozí. On je to sice působivý termín, obzvlášť ve světě louskáčkovské tradice, ale v psychologii má jen pramálo vědecké opory. Vyzdvihování toho, co se povedlo, totiž není to samé jako chválit za každou cenu. Když se něco povede, je to zásluha především tanečníka nebo tanečnice, nechválíte je za NIC. Chválíte je právě za NĚCO, co se povedlo. Dokonce jsem na podobné téma laskavosti v tanečním oboru v říjnu uspořádal mezinárodní konferenci s účastí předních psychologů a psycholožek. Vyučujících klasického tance bych na ní spočítal na prstech obou rukou.
Když o tom s někým mluvím, často říkám, že to chce čas. Pedagogové a pedagožky ze starších generací si musí přivyknout, že to, co zažili oni, nemusí být nutně norma. Ale jak všichni víme, zvyk je železná košile, a chápu, že to není lehké, takže u některých prostě budeme muset počkat, až přestanou učit (nebo až je někdo odstaví od pedagogického procesu). Uvědomuju si, že je to drsné, ale ještě drsnější je psychicky rozdrtit mladé tanečníky ve věku, který je až příliš náchylný na zakódování traumatických zkušeností. Následky podobných praktik mají totiž až příliš velkou cenu.
