KLÍČOVÁ SLOVA
Body image, standardy krásy, tanečníci, sociální média, identita
STANDARDY KRÁSY V TANCI
Standardy krásy v profesionálním tanci, zejména jevištním a divadelním, jsou již dlouhou dobu předmětem diskuzí a reflektují širší společenské normy a tlaky. Jak poznamenala Carissa Bethel (2024, 1): „Zpěváci mají svůj hlas, výtvarníci a fotografové ruce a sportovci a tanečníci mají svá těla. Větší důraz na tělesný vzhled a body image u tanečníků znamená také zvýšenou pozornost k problémům s nimi spojeným,“ čímž naznačila, že pro tanečníky není tělo jen nádobou, ale uměleckým nástrojem. Na rozdíl od zpěváků a výtvarníků, kteří mají určitou volnost v tom, jak se prezentují, jsou tanečníci často podřízeni nejrůznějším standardům týkajícím se vzhledu. Kniha Carla Blasise s názvem The Code of Terpsichore kodifikovala tělo a pohyb baletního tanečníka. Obsahovala detailní popis ideální podoby baletních póz a kroků, kterou měli tanečníci studovat a sami ztělesňovat (Blasis 1830). Autor kupříkladu uvádí, že „každá část těla musí být ve svých pohybech v souladu s těmi ostatními. To je vrchol dokonalosti“ (Blasis 1830, 42). Blasis dále tvrdí, že „tanečník, jenž chce okouzlit oko diváka, musí předvést veškerou eleganci, kterou mu jeho fantazie dokáže vnuknout – v držení těla, jemném vedení končetin a ladnosti každé z póz, kterou zaujme“ (Blasis 1830, 65). Toto tvrzení staví tanečníky před určité očekávání: jejich těla a pohyby musí v každém okamžiku ztělesňovat ,dokonalou‘ formu krásy, elegance a šarmu, což odráží fenomén ztotožňující uměleckou bravuru s fyzickou estetikou.
Fisher (1990, 17) určil devět oblastí, které definují body image člověka. Jsou mezi nimi tyto: vnímání a hodnocení vlastního fyzického vzhledu, přesnost vnímání velikosti vlastního těla a přesnost vnímání fyzických vjemů a pocitů, které se týkají jednoznačnosti a ochranné hodnoty hranic těla. Přísná kritéria spojená s profesionálním tancem (zvláště baletem), například požadavek na specifický typ těla, mohou významně ovlivnit sebevnímání a body image tanečníků. Několik studií v oblasti taneční vědy zdůraznilo negativní důsledky změněného sebevnímání, jako jsou poruchy příjmu potravy nebo zkreslená body image (Dantas a kol. 2018; van Winden a kol. 2020). Susan Foster (1997) mluví o „ideálním“ těle v tanci jako o konstruktu utvářeném technikou, tradicí a kulturním očekáváním. Rozlišuje mezi „hmatatelným“ nebo „opravdovým“ tělem – které tanečník fyzicky vlastní a prožívá – a „ideálním“ tělem, které si tanečník vizualizuje a představuje jako „dokonalou“ formu, jíž touží dosáhnout (Foster 1997, 237).