Ticho po pěšině. Kdo si všimne, že odchází hvězda?
Když jsem listovala novou knižní zpovědí Nikoly Márové Primabalerína od Zuzany Rafajové, zarazila jsem se u scény, která by skvěle posloužila jako pointa pro hořkou komedii. Naše nejzářivější baletní hvězda potkává na chodbě generálního ředitele Národního divadla Jana Buriana. Ten se usměje a z jeho reakce vyplyne, že vůbec netuší, že se v září, po startu nové sezóny, už neuvidí. Jako filmový obraz je to hotové, netřeba fabulovat.
Michaela Kessler. Foto: soukromý archiv MK.
Více než dvě dekády v souboru. Desítky rolí, které formovaly generace diváků. Status absolutní ikony první scény. A aby toho nebylo málo, k tehdejšímu šéfovi baletu se podle vlastních slov musela objednat, aby si na rozloučení vůbec našel čas.
Okamžitě se samozřejmě ozve má vnitřní ostražitost. Jeden úryvek z rozhovorových memoárů nemůže sloužit jako generalizovaná obžaloba instituce. Každá pravda má v zákulisí divadla desítky verzí, interpretací a fermanů naplněných k prasknutí. Možná to bylo jen nešťastné nedorozumění. Banální šum v administrativním soukolí kulturního molochu. Jenže stejně mě ten obraz zaujal víc než jiné. Ne proto, že bych si myslela, že se vedení Národního divadla rozhodlo Nikolu Márovou záměrně ignorovat. Ale proto, že si podobnou situaci umím představit v baletu mnohem snáz než v opeře nebo činohře.
Znepokojivé totiž je, že v baletu podobné příběhy nepůsobí úplně nepatřičně. Možná i proto, že jde o obor, který věnuje mnohem více pozornosti začátkům než koncům. Na sociálních sítích se s velkou pompou představují nové tváře, čerstvá krev a velké naděje. Jakmile ale někdo odchází, často podle Márové nastane ticho po pěšině. Profesní dráha tanečníka je krátká, generace se střídají rychle a instituce jsou zvyklé dívat se výhradně dopředu. V baletu je pětadvacetiletá kariéra kariérou celoživotní, pohled do občanky ale o končící baleríně říká něco zcela jiného. Odchod ze zaměstnání krátce po čtyřicítce znamená pro běžného smrtelníka prostě změnu práce. Tak jaképak fanfáry.
A právě tady se dostáváme za individuální příběh. Český balet ještě stále není plně schopen zacházet se svými osobnostmi jako s něčím víc než s jednou z proměnných v sezónním plánu. Z důstojného odchodu se pořád příliš snadno stává sentiment místo samozřejmé součásti fungování oboru. Není proto divu, že se znovu a znovu vracejí debaty o tom, co se děje „potom“. O druhé kariéře a o zázemí – respektive o jeho absenci. Instituce se přitom houževnatě tváří, že odchod umělce je soukromá záležitost a jednoduše by se měl na situaci, která zákonitě přijde, připravit. Trochu ale pozapomínají doplnit, kdy přesně by to ti špičkoví umělci s šestidenním pracovním týdnem měli zvládnout. A tak si občas ani nevšimneme, že odchází hvězda.
