Primabalerína Nikola Márová: celá kariéra pohledem jedné knihy. Z jeviště až do zákulisního bludiště světa baletu

Vloni na podzim vyšla kniha rozhovorů Nikola Márová: Primabalerína. Umělkyni zpovídala Zuzana Rafajová, taneční publicistka a historička. Co a kdo formovali uměleckou dráhu jedné z našich nejvýraznějších tanečních umělkyň? Jaké byly začátky? Jaký byl závěr její kariéry? Nejen o tom se v této publikaci dočtete.

Nikola Márová, jméno, které – vedle Vlastimila Harapese a dvojčat Bubeníčkových – zná i mimo svět baletu a tance v Česku snad každý. První sólistka a stálice baletního souboru pražského Národního divadla v něm strávila celých 27 let a pro mnohé se stala ideálem dokonalé primabaleríny a tváří českého baletu. 

Kromě toho, že tak dlouhá doba aktivní kariéry dokazuje její interpretační, technické i umělecké mistrovství, diváckou oblibu i nepředstavitelnou výdrž, je Nikola Márová i „lakmusovým papírkem“. Takovým, na němž lze sledovat vývoj i proměny tuzemského baletního vzdělávání, poměry v českých baletních souborech i obecně to, jaké to je být umělkyní, tanečnicí, pedagožkou, matkou a mnohem více.

Z. Rafajová: Jaké vlastnosti by podle vás měl mít dobrý umělecký šéf?

N. Márová: Empatii, lidský přístup a jasnou uměleckou vizi. Schopnost komunikovat s lidmi otevřeně a bez přetvářek, stát si za svým názorem, ale umět si i nechat poradit. Být otevřený debatě. 

Z. Rafajová: A jak důležitou roli v kariéře tanečnice hraje?
N. Márová: Naprosto zásadní. Šéf vybírá repertoár. Vypisuje konkurzy. Vybírá obsazení. A záleží jen na jednotlivé osobnosti, jak svou roli pochopí a jak se v ní bude chovat. 

Pod vedením Vlastimila Harapese Nikola Márová tančila jen dvě sezóny, bylo to pro ni však formativní období – přišla první smlouva, první role a první zásadní zkušenosti a poznání. Mladá, aspirující a v tom nejlepším smyslu slova tanci a umění odevzdaná   baletka se utvrzovala ve svojí morálce a houževnatosti, s nimiž se chtěla dostat co nejdál a nejvýš. Přesto jí ale zůstávala pokora a zdravá píle, které si v sobě nesla už od svých začátků v kroužku lidového tance.

Harapes sice Márové dal první šance a demisólovou, později i sólovou, smlouvu, svou kariéru ale umělkyně zásadně spojuje s osobností Petra Zusky. Podle ní byl on tím šéfem, který opravdu formoval, rozvíjel a určoval její kariérní vývoj a který jí přichystal největší množství příležitostí. Až díky němu se z Nikoly Márové stala nejen první sólistka, coby tanečnice s nejvyšším rankem v souboru, ale i ideální a prototypní primabalerína pro české prostředí. 

V době šéfování Zusky se o nových postech v souboru rozhodovalo vždy na poradách šéfa s baletními mistry a mistryněmi, následující nadřízený si vše dle Márové rozhodoval sám, aniž by širší vedení souboru do úvah a debat jakkoliv zapojoval.

Márová, coby letitá členka Baletu ND i vnímavá pozorovatelka dění na vlastním pracovišti, popisuje změny, které soubor zaznamenal při nástupu Petra Zusky a v čem se jeho přístup lišil od Harapese takto:

O univerzu baletního souboru a posledním šéfovi

Podle dlouholeté členky pražského Baletu je v jakémkoliv baletním souboru, v těch větších pak obzvlášť, klíčová spolupráce napříč pozicemi i posty, lidský přístup a komunikace založená na empatii, důvěře, pokoře a respektu. Podle Márové je logické, že se dynamika práce a každodennosti v souboru proměňují na základě uměleckého šéfa a jeho vizí, přiznává však přesto, že způsob vedení Filipa Barankiewicze by označila místy za despotický a netransparentní. Jeho osobnost pro ni byla i jedním z dílů skládačky, které vedly k jejímu rozhodnutí z divadla odejít a ukončit aktivní taneční kariéru. 

Márová rovněž připomíná v českém kontextu možná někdy opomíjenou roli baletních mistrů a mistryň, kterých si coby interpretka nesmírně považuje. Podotýká, že jejich význam v univerzu baletního souboru je klíčový. Provázejí procesem zkoušení, kontrolují techniku i herecké uchopení daných postav a ke všemu ještě musí přistupovat s otevřeným, až pedagogickým či psychologickým úhlem pohledu. 

Na to však navazuje s tvrzením, že Barankiewicz jejich význam často obchází a coby členky a členy širšího vedení souboru je nezahrnuje do důležitých diskusí, ať už se jedná o dramaturgii, výběr repertoáru, nábor nových členů či povýšení a uzavírání nových pozičních smluv. 

O umění baletu a tance

Všudypřítomná zrcadla, bolest zrazené Odetty, taneční technika versus herecké uchopení, blouznící Blanche, 32 fouetté, ta správná emoce viditelná i na druhé galerii Historické budovy Národního divadla. Jen výčet z podstatě každodenního chleba první sólistky baletního souboru. Nikola Márová ke své profesi vždy přistupovala s maximální pokorou, inspirativním nasazením a s tužbou dané umění obsáhnout v celé jeho šíři. 

Taneční a baletní umění vnímá jako dokonalou souhru taneční techniky a interpretačního mistrovsví společně s pravdivým a upřímným hereckým uchopením role. Jejím velkým tématem je a vždy byl právě soulad mezi nimi. Z takového úhlu pohledu tanečnice konstatuje, že v dnešní době se v globálním měřítku, ale i v Baletu ND, důraz klade především na dokonalost techniky a fyzický výkon. To pak podle ní společně s kvantitativní náročností zdejšího repertoáru soudobé tanečnictvo ochuzuje o možnost svébytného a úplného herectví, které se jak v osnovách konzervatoří, tak v současných souborech odsouvá na vedlejší kolej. 

Je zřejmé, že ačkoliv pozice baletu je i v dnešní době neotřesitelně spjatá s uměleckými sférami a scénickými uměními, vnímá Márová spíše negativní posun v přístupu k němu. Techniku klasického baletu i vysokou úroveň interpretačních schopností v pohybu a tanci chápe sice stále coby neoddiskutovatelnou součást daného umění, postrádá však hlubší spojení právě s uměleckou, hereckou a divadelně-kontextovou podobou baletu.

O odcházení z jeviště

Kdyby si Nikola Márová mohla vybrat, loučila by se s aktivní kariérou a s publikem, které ji bez nadsázky zbožňovalo, na scéně Národního divadla právě Taťánou z baletu Oněgin. Dlouhé roky to byla její vysněná role, jednou jí však utekla kvůli těhotenství, v její poslední sezóně pak inscenace zase nebyla na repertoáru. Odetta a Odilie kvůli náročnosti a problémům s meziobratlovými ploténkami rovněž nepřicházely v úvahu. Primabalerína, v té době již matka, taneční pedagožka a dcera pečující o nemocného otce, se nakonec rozloučila 12. prosince 2024 náročnou a psychologickou rolí Blanche v baletu Tramvaj do stanice Touha Johna Neumeiera. 

Rozhodnutí však nebylo tak zcela úplně na ní. Mimo Taťánu by se ráda naposledy poklonila i coby Julie na jevišti své oblíbené Státní opery. V době jejího odchodu však nebyly naprogramovány žádné reprízy a Márová se nakonec i nepřímo dozvěděla, že z obsazení Crankova baletu byla vyjmuta: „Protože šéf se domníval, že to tak bude lepší. Úplně jsem nesouhlasila a trochu doufala, že se ještě o všem pobavíme a domluvíme se. Přece jen šlo o moje poslední představení jako primabaleríny, přišlo mi tedy logické, že bych v jeho výběru měla mít hlavní slovo.“ Ve stejném duchu se pak prý nesl i její úplně poslední den v souboru – k Barankiewiczovi se musela objednat, aby si na rozloučení vůbec udělal čas. V daný moment dle vlastních slov zcela postrádala elementární slušnost. Když na chodbě potkala generálního ředitele Jana Buriana, prý ani netušil, že se v září na začátku nové sezóny už neuvidí. 

Márová pochybuje, že by se něco obdobného stalo operní pěvkyni či výrazné a slavné tváři činohry stejné instituce. Největší lítost s danou situací však nespojuje sama se sebou, ale s celým světem českého baletu: „Člověk si najednou naplno uvědomí, jak si ho okolí i samotné divadlo, jemuž věnoval celý dosavadní dospělý život, ve výsledku váží. […] V posledních letech soubor na sítích vždy představuje nově příchozí. Ale jakmile někdo odchází, je najednou ticho po pěšině. Nejsem si už ani jistá, jestli mě to rozčiluje, nebo mi je jen strašně smutno.“ 

Nikola Márová i pro mě samotného byla tanečnice s velkým T. Ačkoliv jsem si logicky v Baletní přípravce Státní opery v roce 2009 a během studia stejné konzervatoře hledal i mužské baletní taneční vzory, byla pro mě vždycky ideálním ztělesněním právě těch ctností, kvalit a krás, které mě vůbec do světa baletu přivedly. Dokonalá symbióza tanečního interpretačního mistrovství společně s odevzdaným a procítěným herectvím, pokora, vůle na sobě pracovat, přehled o širším uměleckém dění, chápání společenského kontextu a v neposlední řadě i zdravá sebedůvěra taneční interpretky. 

Vzpomínám si, když jsem na konzervatoři v Národním divadle v Labutím jezeře Kennetha Greveho (v snad nejlepší tuzemské inscenaci, co jsem zatím viděl) tancoval Bena, vesnické děti v prvním jednání i Rothbartovy démonicky neposedné Netopýry ve čtvrtém jednání. Společně se spolužačkami a spolužáky jsme vždy nesmírně obdivovali Michala Štípu coby Siegfrieda a Nikolu Márovou a její jemnocitnou a bolavou Odettu i vyzývavou a ďábelsky energickou Odilii. V zákulisí jsme jí až blahosklonně uhýbali, chtěli se s ní vyfotit nebo jen dýchat stejný vzduch a na těch našich pár skůčků použít stejnou kalafunu.  Díky ní jsme jako děti pocítily příjemné a bezpečné prostředí, v němž jsme mohly nasávat divadelní svět a život a inspirovat se do budoucnosti, ať už nás všechny čekala jakákoliv. 

Zdroje:
Nikola Márová: Primabalerína, Dobrovský s.r.o. 2025

https://nikolamarova.com/cs

https://archiv.narodni-divadlo.cz/

https://praha.rozhlas.cz/primabalerina-nikola-marova-na-konec-kariery-jsem-se-tesila-tancila-jsem-s-9582590

https://cenythalie.cz/profil-umelce/nikola-marova/