Rozhovor s Nikolou Márovou: „Zlatá kaplička pro mě znamená něco, co mi nikdo nevymaže.“

První sólistka Baletu Národního divadla Nikola Márová oslavila významné životní jubileum a více než dvě dekády strávila na prknech Národního divadla v Praze. Baletu ND je celý svůj profesní život věrná a nejvíce si oblíbila „zlatou kapličku“. Svou energii a nasazení, které každé představení na jevišti vydává, jí publikum vrací ovacemi vstoje a nadšeným potleskem. V srpnu 2020 otevírá baletní taneční školu v Praze 2, kterou založila se svým dlouholetým kolegou a přítelem Michalem Štípou. Plní si tak dlouholetý sen.

Labutí jezero (Nikola Márová a Adam Zvonař). Foto: Serghei Gherciu.

Labutí jezero (Nikola Márová a Adam Zvonař). Foto: Serghei Gherciu.

Oslavila jste životní jubileum, bilancujete?
To je téma na dlouhé vyprávění. Zlomová pro mě byla třicítka. V této životní etapě se odehrálo hodně věcí, protože se mi narodil syn Maxík a přišla chuť odejít z divadla. Dalších devět let uteklo jako voda, najednou mi minulý rok odbilo třicet devět let a to se mi už nelíbilo. Čtyřicítka přišla najednou, i když všichni kolem mě říkali, že je to jenom číslo. Samozřejmě, že to vnímám podobně, ale nedokážu to hodit za hlavu.

Vypadáte výborně. Co je vaším hnacím motorem?
Bylo to i prokázané, že umění, a vyloženě tanec, omlazuje, a musím s tím souhlasit, protože hodně tanečníků, které znám, vypadá výrazně mladší, než jsou. Dělá to hodně pohyb a prostředí mezi mladými lidmi. K nám do souboru neustále proudí lidi ze školy, kterým je osmnáct let, a výsledkem toho je, že se stárnutí nějak zpomaluje. 

Ale co když řešíte nějaké starosti?
Mám taky nálady, umím být protivná, ale moje duše je velmi pozitivní. Vždycky mě zajímala témata minulých životů a ezoterika. To jsem ani snad v žádném rozhovoru neříkala, i když se vykládání karet bojím, dvakrát jsem si karty nechala vyložit a sedělo to úplně neuvěřitelně. Potvrdilo se mi, že na tom něco musí být.
Když se bavíme o duši s kamarády, vidí moji duši úplně světlou. Věřím i na anděly. Vím, že jsou, a na předloktí mám vytetovaná dva peříčka, což jsou andělská znamení. Mám je tam proto, aby mi připomínala, že mám svého anděla strážného. Menší peříčko chrání Maxíka. Je jedno, jestli je to pravda nebo ne, ale tím, že tomu věřím, to na mě má blahodárné účinky.

Labutí jezero (Nikola Márová a Adam Zvonař). Foto: Pavel Hejný.

Při jaké příležitosti jste navštívila kartářku?
Už je to dlouho, řešila jsem pracovní otázku. Dostali jsme s Michalem jako pár přitažlivou nabídku přejít z Národního divadla do Státní opery, která byla tehdy samostatná. Nevěděla jsem proč, ale bála jsem se ten krok udělat. Michal už byl nalomený. Vůbec jsme nevěděli, co máme dělat. Proto jsme se vydali za kartářkou, která nám v první vteřině řekla, že v žádném případě nemáme odejít. A pár týdnů nato jsme se dozvěděli, že se bude slučovat Státní opera s Národním divadlem. Štěstí, že jsme nabídku nepřijali.

Vlil vám novou energii do žil první sólista Adam Zvonař, který je skvělým tanečníkem a který se stal vaším partnerem po Michalu Štípovi?
Michalův odchod pro mě byla rána, protože kariéru jsem měla s Michalem spojenou. Myslela jsem, že skončíme na jevišti ve stejnou dobu a že se spolu i rozloučíme. Nevěděla jsem, co budu dělat, když Michal v souboru nebude a odejde do Olomouce. Pak jsem si uvědomila, že neumřel, že máme telefony a v podstatě možnost se vidět kdykoli.
Adam Zvonař je také Čech, stejně jako Michal, spojuje nás i podobná povaha, taky je pozitivně naladěný. Adam je výborný a spolehlivý partner, jako byl Michal, nemusím s ním řešit žádnou partneřinu, jestli vyjde nebo nevyjde. Je taky můj kamarád, ale je to úplně jiné přátelství, protože mě s Michalem obdivoval už na škole. Netančíme spolu všechno, ale naštěstí pár baletů ano. V Číně jsme byli měsíc a tančili spolu spousty představení. Prokecali jsme hodně času jako sourozenci. Radka, jeho manželka, tam nejela ze zdravotních důvodů. Kladla mi na srdce, ať Adamovi ráno nezapomenu zaklepat na jeho pokoj, že jinak zaspí. Dennodenně jsem celý měsíc klepala ráno na dveře jeho pokoje v hotelu, aby stihl snídani a trénink. 

Váš partner v baletu Oněgin je Danilo Le Monaco. Jaké to je tančit s tak mladým a nezkušeným tanečníkem?
Měla jsem Oněgina tančit s Adamem a potom si nás šéf zavolal a řekl nám, abychom já i Adam vedli někoho mladého, nezkušeného ze sboru. Nejdřív jsem se lekla, protože Oněgin je známý tím, že je v něm extrémně náročná partneřina. Obsahuje dlouhé a fyzicky náročné duety, i zkušený tanečník s tím má problém. Věděla jsem, že Danilo nemá za sebou ještě žádnou hlavní roli. Pro Danila to byla šance a také hnací motor, že nechtěl zklamat ani mě. Makal úplně neuvěřitelně. Najednou nastal zlom a dělal obrovské pokroky. Zvládl zvedačky, které nám na začátku vůbec nešly. Až jsme se dostali do fáze, kdy jsme byli schopni náročný duet v kuse projet. Od toho momentu jsem začala mít dobrý pocit. Danilo je velmi hodný člověk a cítila jsem jeho obrovskou pokoru a úctu vůči mně, opravdu jsem se snažila ze všech sil, abych mu pomohla. Nakonec byla naše premiéra Oněgina opravdu hezké představení a nebudu říkat, že jsem za něho nebyla vůbec nervózní, protože jsem nevěděla, co s Danilem udělá jeviště, jestli ho nakonec nesemelou nervy. Ale adrenalin mu ještě dodal sílu na zvedačky a byl skvělý.

Oněgin (Nikola Márová, Danilo Lo Monaco).Foto: Serghei Gherciu.Taťána je vaše role, kterou jste si dlouho přála tančit – vím, že jste na sebe velmi přísná, jste spokojená se svým výkonem a jak reagovalo okolí?
Samozřejmě, že mě zajímá názor šéfa a tomu se to líbilo. Vždycky se těším s takovým tím lehkým napětím, jak zareagují diváci, když to skončí. Všechno bylo fajn, diváci byli nadšení, kritici také – tedy ti, kteří o nás psali, protože jsme byli až třetí obsazení. Nikdy nejsem se svým výkonem stoprocentně spokojená. Nad všemi rolemi hodně přemýšlím během celé doby, co je tančím. Nejvíce se mohu vyřádit v inscenaci Leonce a Lena, kde mi choreograf řekl, že mám absolutně volnou ruku v herectví. Byla jsem šťastná, že si konečně mohu na jevišti dělat pokaždé úplně jiné věci a nikdo mi za to nevynadá.

V Oněginovi jste tančila až třetí obsazení, nebylo to zklamání?
Samozřejmě mě to zamrzelo, protože jsme měli s Adamem tančit spolu. Těšila jsem se, že by to mohla být jedna z mých posledních velkých premiér v ND, ale nestalo se tak. Tohle je absolutně na rozhodnutí šéfa souboru. Hned na začátku určuje první, druhé, třetí, čtvrté obsazení. Může se to změnit, když přijede sám choreograf anebo někdo, kdo má na balet práva. Do toho tanečníci nemohou absolutně mluvit.

Balet je výjimečný tím, že jste takoví pokorní dříči…
Jsme dříči, kteří jsou zticha. Sice vyjadřujeme nespokojenost a brbláme si jen v šatně, ale na sále pak jedeme jako mašiny.

V opeře a činohře se členové souboru pravidelně bouří, když se jim něco nelíbí.
Jenže v opeře a činohře jsou starší lidi. Tanečníci jsou podstatně mladší, bojí se něco říct, nebo nechtějí. Jsou mentálně a psychicky na jiné úrovni než umělec, který je u divadla například třicet nebo čtyřicet let. To je neporovnatelný přístup.

Jak jste prožívala jako primabalerína období karantény?
Nejdřív jsme nevěděli, co se bude dít. Čekali jsme na pokyny, do toho jsme začali zkoušet Šípkovou Růženku, přijela asistentka z Německa. Pamatuji si na zkoušku v půlce března, kdy nám napsali z divadla, že zkouška je dobrovolná, a víceméně všichni přišli. Pak už jsme museli zůstat doma, nejdříve týden a pak další a další. Postupně jsem se zklidnila a řekla jsem si, že taková šance si takhle dlouho odpočinout se mi ještě nenaskytla. Pochopila jsem najednou, že si užívám čas s Maxíkem doma. Do toho jsme měli boje s učením do školy, ale to měl asi každý rodič. Nějakou dobu jsem ani necvičila a pak jsme začali s tréninky po malých skupinkách a to mě moc bavilo. Na konci sezóny jsme zase zkoušeli naplno, to byl pro tělo malý šok, ale zase na to plynule navázaly prázdniny.

Leonce a Leona (Nikola Márová). Foto: Serghei Gherciu.Jak jste doma zkoušeli, přivezli vám baletizol?
Měli jsme společný chat, který založil šéf Barankiewicz, a tam psali tanečníci, když nevěděli a báli se, ptali se. Jedna kolegyně vznesla dotaz, jestli by nebylo možné dostat domů kousek baletizolu. Šéf na to hned reagoval a zařídil to. Já jsem začala cvičit hned s první skupinou, když se připravovalo gala a on-line tréninky. Bylo nás asi deset, kteří jsme měli možnost si do Anny (Anenský areál, sídlo baletu ND, pozn.red.) chodit zacvičit, abychom se dostali do formy, proto jsem baletizol domů nepotřebovala.

Při on-line trénincích jste měla roušku. Každého asi napadne otázka, jak se tančí v roušce?
Bylo to velmi náročné. Nejenže se v ní nedalo dýchat, ale byla až nad nos, takže jsme neviděli ani pořádně na podlahu. Když jsme tančili na volnosti bez opory tyče, tak jsme se ze začátku motali, protože jsme neměli vůbec stabilitu, na kterou jsme zvyklí.
On-line tréninky jsme dělali tři, což jsem byla já, Alina Nanu a Matěj Šust. Shodli jsme se na tom, že jsme byli víc nervózní než během Labutího jezera, a teď zpětně je to pro mě úsměvné a ráda na to vzpomínám. Lidem se to líbilo a to je hlavní.

Účastnila jste se také projektu Lidé lidem. Česká taneční a umělecká scéna se spojila a natočila děkovné video. V něm jste tančila také v roušce.
Měla jsem roušku se srdíčkem a tu nosím pořád ráda. Bylo to poděkování doktorům a všem v první linii, kteří nasazovali vlastní zdraví, aby zdravotnický systém mohl nějakým způsobem fungovat. Katka Eichlerová a Eva Nečesalová přišly na nápad, aby poděkování proběhlo na střechách různých budov, aby byla vidět nádherná Praha. Když mi volali, jestli bych do toho šla a že je to bez honoráře, bez zaváhání jsem souhlasila. Tančila jsem na střeše obchodního domu Kotva v kostýmu Odetty z Labutího jezera.Timeless - Svěcení jara (Nikola Márová, Michal Štípa). Foto: Pavel Hejný.

Jaká nová role vás čeká v další sezóně?
V příští sezóně bude mít premiéru Šípková Růženka a dva složené večery, v kterých ještě nevíme, co budeme dělat. Obsazení Šípkové Růženky už mohu prozradit, jsem obsazená do dvou rolí, a to Šeříkové víly a princezny Aurory.

První rozhovor jsme spolu dělaly před třinácti lety v Café Louvre. Tenkrát jste mi říkala, že vaše vysněná role je Julie. Ještě byste ji chtěla tančit, nebo to berete jako takový nesplněný sen?
Když mě obsadili před několika lety do role Lízy v Marné opatrnosti, které je patnáct let, a když jsem teď dostala Růženku, která je šestnáctiletá, proč bych nemohla dělat Julii? V další sezóně měl být uveden původně balet Romeo a Julie, ale všechno je jinak kvůli koronaviru. Uvidíme, jak to bude za rok, až se bude dělat casting na Julii. Když nebudu obsazena, nezhroutím se.

Limity v baletu se posunují stejně jako ve sportu. Jsou na tanečníky kladeny stále vyšší nároky, že to jde až nad hranici zvládnutelnosti?
Určitě, trošku mě to děsí, jak se to žene do extrémů. Bojím se, že z baletu pak vymizí umění a bude to o výkonu a o sportu. Ale my nejsme cirkus, kde jde o to předvést extrémní věci. V pohybu by měla vždycky být duše a nějaký vnitřní pocit, neženu se za tím, abych vyskočila co nejvýše a zvedla si nohu za hlavu a udělala dvacet piruet. Balet umění potřebuje, a proto je to tak krásné a ladné, a fanoušci baletu hlavně milují jeho estetiku. Správná technika je pochopitelně samozřejmost, ale není to o tom předvést nějaký světový rekord.

Kde si letos odpočinete?
Nejsem z těch, co se moc bojí, ale nechci někde zůstat uvíznutá v zahraničí v karanténě. Jediné, co máme teď domluveno se spolužačkami z konzervatoře, je pobyt v Jizerských horách. Máme tam takový malý penzion nebo chatičku pro sebe. Vypustíme tam naše děti ven a budeme si v klidu klábosit u kafíčka, taková dámská jízda.

Prázdniny budete mít také částečně pracovní, budete učit letní baletní kurzy?
Čekají mě baletní kurzy v nové taneční škole, kterou jsme si s Michalem Štípou dali ke kulatým narozeninám. Mluvili jsme o ní s Michalem řadu let, ale až letos jsme to konečně dotáhli.Nikola Márová a Michal Štípa ve svém novém tanečním studiu. Foto: soukr. archiv N.M.

Je plnění tohoto snu náročné?
Je to pracnější, než jsem si myslela, protože jsem se v oblasti založení firmy a podobných věcí nikdy neorientovala. Museli jsme se s Michalem naučit spousty nových věcí, založení firmy bylo komplikované a náročné. Kvůli epidemii koronaviru jsme se báli, jestli to vůbec stihneme, prodloužilo se to celé o dva měsíce.

Co všechno budete s Michalem Štípou učit?
Řekli jsme si, že s Michalem chceme mít pod kontrolou klasiku, takže klasický tanec a všechno, co se týká klasiky, ať už se jedná o trénink, scénickou praxi nebo špičky. Chtěli jsme také různé contemporary, jednáme s dalšími lektory o úplně jiných stylech, např. bollywood, street dance. Vydupala jsem si cvičení maminek s miminky, ale to jsou věci, na které máme kvalifikované lektory. Máme tam i různé druhy jógy, které se mi líbí, jsou dobré, kvalitní. My máme kurzy s Michalem až večer pro dospělé, protože Michal je v Olomouci a já v divadle.

Těšíte se na diváky v nové sezóně?
Publikum je taková droga. Ten pocit na jevišti, když vám lidi tleskají, to se nedá s ničím porovnat. Jsme zvyklí řadu let na vyprodané divadlo, tak proto se možná trošku bojím, že třeba nebude plno kvůli strachu z koronaviru, ale na diváky se moc těším.

Je to právě Národní divadlo v Praze, v kterém jste přes dvacet let. Má pro vás kouzlo, s kterým jste spojená, nebo ho má pro vás i jiné jeviště? 
Národní divadlo pro mne znamená Národ sobě. Tak to cítím, tento pocit mi nikdo nemůže vzít. Jsem vlastenec a jsem šťastná, že mohu být na jevišti historické budovy Národního divadla, ke kterému mám největší vztah. Mám ráda Stavovské divadlo i Státní operu, ale ve „zlaté kapličce“ je atmosféra, která se nedá popsat. Když jdu vchodem pro zaměstnance, mám tento pocit mnohem silnější. Čeští diváci to asi tak také berou a cítí hrdost stejně jako já. Národní divadlo je součástí mé osobnosti, ať jsem doma zamčená měsíc v karanténě, nebo jsem měsíc v Číně, tak Národní divadlo jezdí všude se mnou. Zlatá kaplička pro mě znamená něco, co mi nikdo nevymaže, i když skončím kariéru a odejdu z divadla.

Marná opatrnost (Nikola Márová). Foto: Dasa Warton.

Nikola Márová vystudovala pražskou taneční konzervatoř u pedagogů H. Vláčilové, Z. Nemcové a P. Ždichynce, absolvovala stáže v Drážďanech. Po absolutoriu v roce 1999 nastoupila do Národního divadla jako členka baletního sboru, v roce 2001 získala sólovou smlouvu a v roce 2006 statut první sólistky.
Bravurní klasická technika, elegance a přesvědčivý herecký projev ji předurčily pro náročné role velkého tradičního repertoáru. Diváci ji mohli vidět jako Odettu/Odilii v Labutím jezeře, Raymondu, Popelku ve stejnojmenných baletech, Myrthu (nominace na Cenu Thálie) a Giselle v baletu Giselle, Vílu Vánoc v baletu Louskáček – Vánoční příběh choreografa Y. Vàmose, Olgu v Oněginovi J. Cranka, Sylfidu v klasické verzi baletu La Sylphide, „M“ v Carmen M. Eka, Sabrinu ve Faustovi, Matku a Vílu v Popelce Jeana-Christopha Maillota nebo jako Carabosse v Šípkové Růžence Javiera Torrese.
Objevila se v choreografiích J. Kyliána Sinfonietta, Návrat do neznámé země, Stamping Ground, Petite Mort nebo Williama Forsytha In The Middle Somewhat Elevated. Ztvárnila množství rolí v baletech Petra Zusky, např. Ibbur aneb Pražské mystérium, Mezi horami, Requiem, BREL – VYSOCKIJ – KRYL / Sólo pro tři, 1. Symfonie D-dur, Empty Title, Ej lásko, ztvárnila Královnu Mab v Romeovi a Julii. Její nejnovější velkou rolí v dějovém baletu se stala Taťána v Oněginovi.
Tančila ve složených baletních večerech Amerikana III, Česká baletní symfonie, Ballettissimo, Timeless, ztvárnila Nikii v La Bayadere, Sněhovou královnu ve stejnojmenném baletu. Tančí Lise v Marné opatrnosti Fredericka Ashtona a Odettu/Odilii v Labutím jezeru v choreografii Johna Cranka. Účinkuje v inscenacích Jiří Kylián – Mosty času, Leonce a Lena (chor. Ch. Spuck). Zúčastnila se několika zahraničních turné po Německu, Španělsku, Finsku, Itálii, Portugalsku, Maltě, Rusku, Tchaj-wanu a Číně.
Za rok 2002 získala cenu Philip Morris Ballet Flower Award udělovanou nejlepšímu českému baletnímu umělci. V dubnu 2008 se stala držitelkou Ceny Thálie za roli Odetty/Odilie v baletu Labutí jezero v rámci hostování ve Státní opeře Praha. Druhou Thálii získala v roce 2018 za roli Matky ve Svěcení jara od Glenna Tetleyho.

 

Témata článku

Nikola Márová

Balet Národního divadla

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2020

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1 2
3 4
5
6
7
8 9
10
11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31 1 2 3 4 5 6
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: