Crossing aneb Propojení těl s objekty

Crossing. Foto: František Ortmann.

Autor Kateřina Korychová

Čtenáři, který se do disertace zanoří, dává Brtnická exkluzivní vhled do procesu tvorby svých performancí, zve ke společnému přemýšlení nad cirkusovou dramaturgií. Argumentuje v ní své rozhodnutí a touhu potlačit ve své tvorbě „spektakulárnost a wow-efekt“.

Jedná se o velkou výzvu, protože zmíněný wow-efekt je od cirkusových projektů mnohdy téměř neoddělitelný díky riskantnosti triků, potažmo celých disciplín. Pokud ho tvůrci podpoří vhodnou hudbou či přesně zvolenou pauzou, téměř vždy je diváci odmění potleskem po dané pasáži. U děl Elišky Brtnické potlesk v průběhu performance přichází velmi zřídka. Není to tím, že by nevyužívala obtížnou techniku, rozdíl vnímám ve vědomé práci s načasováním, které potlačí divácký wow-efekt. Díky tomu může performance nepřerušeně plynout a zážitek je celistvý.

Přesně takový je nejnovější projekt Elišky Brtnické s názvem Crossing, ke kterému přizvala tři tvůrkyně z tří různých zemí. Eleonoru Dall’Asta, Ilonu Jäntti a Aki Yoshidu, které navázaly na předchozí projekt Brtnické s názvem Thin Skin. Jeho tématem je čas a jeho ohýbání, které se propisovalo do výzkumu materiálu – kovových tyčí. Po této performanci vždy zbyly zohýbané tyče, které díky novému projektu Crossing našly uplatnění. Celá scénografie využívá z devadesáti procent zbytkové a odpadní materiály. Jejich opětovné použití je též v poslední době jednou z tvůrčích myšlenek každé ženy ze čtveřice.

Thin Skin a nejnovější Crossing spojuje, kromě kovových tyčí, i velký bílý baletizol, civilní kostýmy a vtahující hudba. Největší rozdíl vnímám v posunu výzkumu materiálu a obměně účinkujících, které do projektu přinesly nové impulzy.

V performanci Crossing nehledejte explicitní příběh. Eliška Brtnická se svými kolegyněmi nabízí obrazy, které jsou otevřené volné interpretaci či imaginaci. Jakékoliv hodnocení je proto velmi obtížné. Nelze zde hodnotit techniku, když umělkyně nepracují ve škatulkách klasických disciplín. Performance balancuje mezi novým cirkusem a výtvarným uměním. Obsahuje pomalé pohyby, meditace, stíny, které strhávají pozornost. Jaké obrazy či pocity se mi vtiskly do paměti?

První obraz. Velký motanec mnoha ohnutých kovových tyčí. Tento objekt stoupal vzhůru díky protiváze jedné z performerek a jako černý mrak se nad ní vznášel a vrhl obří stín. V další chvíli spletenec tyčí klesal k zemi a nadnášel performerku, která se díky tělesu odlepila od země. Balanční hra o ošálení gravitace.

Další obraz. Performerka upevnila dlouhou, tlustou kovovou tyč na dvě visící lanka. Tyč se změnila v improvizovanou hrazdu s jednou malou nerovností. Sólo Ilony Jäntti bylo oproti ostatním výstupům dynamičtější. Na začátku krom zavěšené tyče manipulovala i s další, volnou tyčí. Tu v průběhu výstupu ale záměrně pustila na zem a meditativní plynutí přerušila rána kovu na baletizol.

Třetí obraz. Motanec kovových tyčí se opět houpe ve vzduchu. V zadní části scény visel další objekt s napíchnutými proděravělými prkny. Uvnitř stály dvě performerky, kterým prkno zakrývalo obličej. Na objekt pokládaly ruce, které proplétaly, zkoumaly jimi materiál. Akrobatky se oddělily – jedna odešla a druhou pohltil visící artefakt.

Kam by se performance rozvinula, kdyby měly performerky více času na společný výzkum materiálu a zkoušení? Možná by v ní bylo mnohem více interakcí než v současné podobě tvořené z větší části sóly. Na další cestu materiálu Elišky Brtnické se rozhodně vyplatí počkat. Jsem přesvědčená, že její umělecká činnost přispívá k rozvoji inspirativní tvůrčí poetiky a teoretického diskurzu v oblasti nového cirkusu, minimálně v českém prostředí.

Psáno z představení 26. srpna 2023, festival Letní Letná v Praze.

Crossing
Tvorba a interpretace: Eleonora Dall’Asta /PAN/, Ilona Jäntti /FIN/, Aki Yoshida /JAP/, Eliška Brtnická /CZ/
Sound design: Hara Alonso
Lighting design: Matyáš Nejedlý, Vojtěch Vaněček
Premiéra: 25. 8. 2023, Letní Letná