Rozjuchané liberecké Zkrocení zlé ženy

Zkrocení zlé ženy. Foto: Daniel Dančevský.

S původní hudbou Kurta-Heinze Stolzeho na motivy Domenica Scarlattiho pracoval John Cranko, jehož verzi nastudoval Balet Národního divadla v roce 2003. Další česká uvedení už využila hudbu s jiným původním určením. V roce 1994 v Českých Budějovicích si Libuše Králová vybrala pro svůj krátkometrážní balet muziku Václava Trojana, v roce 2017 inscenoval v Olomouci Robert Balogh celovečerní verzi na tvorbu Edwarda Elgara, o několik měsíců později uvedla v Ústí nad Labem své pojetí Marika Mikanová na koláž převážně ze skladeb Dmitrije Šostakoviče. A právě toto nastudování nově adaptovala pro liberecký balet, který v současnosti vede. V porovnání s ústeckou inscenací zachovala základní dramaturgickou kostru, kterou ale z velké části naplnila novým choreografickým obsahem, uzpůsobeným kvalitám libereckých tanečníků.

Marika Mikanová se dlouhodobě profiluje jako velmi zručná taneční vypravěčka. V tomto připomíná tvorbu předchůdkyně ve funkci šéfky libereckého baletu Aleny Peškové, byť každá má svůj charakteristický rukopis, což ostatně dokládá porovnání jejich choreografií Zkrocení zlé ženy (ta Peškové je šmrncnutá jazzem, Mikanové jazyk je více baletně neoklasický). Velkou předností Mariky Mikanové je, že dokáže tancem srozumitelně vyprávět, aniž by k tomu potřebovala přemíru zatěžujících gest a baletní posunčiny. Děj plyne hladce, lineárně bez viditelných hluchých míst, většinou s dobře postavenými ryze tanečními čísly a několika obsahem naplněnými duety, a především režijně dobře vypointovanými situacemi. Akorát častý afektovaný hlasový doprovod tanečníků, který měl výjevy ještě vygradovat, byl podle mě už nadbytečný. Ano, poněkud tlačí na pilu komediální rozjuchanosti, ale přijmeme-li Mikanové nevázanou hru – k níž ostatně předloha svádí – tak proč ne. 

Dobře k tomu sedí koláž z Šostakovičových děl doplněná skladbami Sergeje Rachmaninova a Sergeje Tanějeva i jednoduché, a především funkční scénické řešení Aleše Valáška, které kombinuje náznaky reálných objektů s částečně abstraktním horizontem, kdy odkaz k padovské architektuře je zmenšen a doplněn úmyslným zdůrazněním hluboké perspektivy.

Liberecký balet není vyrovnaný unisono ansámbl, ale soubor zajímavých různorodých osobností. Cíleně s takovým materiálem pracovala Alena Pešková a těchto předností je si vědoma též Marika Mikanová, která dává tanečníkům prostor, aby ukázali svůj talent a postavy jim takříkajíc „šije na tělo“. František Šourek jako Hortensio předvádí své skokanské umění; zdejší dlouholeté sólistce Marii Gornalové zase skvěle sedí postava vdavekchtivé rozvedené vdovičky. Richard Svoboda obsazený do role Lucenzia je komikem od přírody. Stačí udivený pohled a jeho mluvící oči vzbudí pobavení. Výborně si notuje s Anyou Clarke jako Biancou, která v obličejové mimice rozehrává obrovskou škálu komických tónů. 

A pak je tu hlavní pár, na němž celý příběh stojí. Kateřina Nurii Cazorly Garcíi je dryáčnice se vším všudy, v prvních scénách možná až na hraně přehrávání. Od prvního okamžiku, kdy na předscéně protestuje proti ostrým bodovým reflektorům, je zřejmá její panovačná povaha, která ale v průběhu baletu krotne a jemní do lyričtějších odstínů. Michal Kováč jako Petruccio se poprvé přivalí na scénu jako podnapilý bonviván. Rázem opanuje dění svou drzostí dováděnou do dobře vypointovaných gagů. Kováčovi se daří vést postavu i ve vypjatých hádkách s jistou noblesou; jeho Petruccio se postupně mění z lehkovážného frajera k osobě vážené a milující. Zároveň oba, García a Kováč, dokazují, že vedle výrazových kvalit vládnou i těmi ryze tanečními.

Liberecké Zkrocení zlé ženy je takový sprint na dlouhou trať. Diváka nenechá vydechnout až do samého finále díky narativnímu umu choreografky a bezprostředním tanečníkům.

Psáno z premiéry 17. listopadu 2023, Divadlo F. X. Šaldy, Liberec. 

Zkrocení zlé ženy

Libreto, choreografie, režie a hudební režie: Marika Mikanová

Hudba: Dmitrij Šostakovič, Sergej Tanějev, Sergej Rachmaninov

Scéna a kostýmy: Aleš Valášek