Side Effects začíná poměrně standardním způsobem – čtyři tanečníci stojí vedle sebe na scéně a s prvními tóny hudby postupně jeden po druhém rozeznívají svá těla, a to v dynamickém stylu, ve kterém ihned můžeme poznat jeho autora. Dva muži a dvě ženy však poté předstupují před diváky a slovo si bere tanečnice Patricia Rotondaro, která neformálním způsobem představuje aktéry dnešního večera. Je to právě ona, v jejíž hlavě se následujících 60 minut budeme nacházet.
Dostáváme totiž vstupenku do světa představ a tužeb vyšinuté matky, intenzivně milující své dva syny (Csaba Varga a Milan Herich). Nejsou však tím jediným, pro co její srdce plane – tím hlavním opiem je pro ni moc, možnost manipulovat, poroučet a prostě vládnout všem okolo sebe. Její maniakální chování s jasným sexuálním podtextem vůči oběma synům a proud slov, která štěká do mikrofonu, kontrastují s odevzdaným projevem jejího vyvoleného favorita – syna Csaby, který pro svou matku zatančí sólo a udělá vše, co po něm chce, ač je vidět, že při tom není zcela ve své kůži.
Hysterickou one-woman show však narušuje přítomnost druhé ženy (Sara Sguotti). Ta s kamenným výrazem ve tváři snáší výpady své matky či tchyně, kterou by Patricia mohla být. Divoké monology se střídají s taneční akcí všech na scéně, ale je to vždy diktátorka, ke které se stáčí pozornost, jelikož v sobě zobrazuje naddimenzované rysy charakteru a chování, jejichž střípky, ať už větší, či menší, má v sobě každý z nás. Zejména matky synů zamrazí, když vidí na jevišti takto ztvárněnou do extrému vyvedenou mateřskou lásku. Je tak sžíravá, že semele všechny kolem sebe, jenže ti se jí vlastně vůbec nebrání a nechávají se vtahovat do jejích šílených her.
Inscenaci vévodí výkon Patricie Rotondaro, která přesvědčivě slovem i tělem ztvárňuje vyšinutou ženu a její démony. Ostatní jsou terčem její invazivní energie, ale sami jí také spotřebují dost, při neuvěřitelně propracovaném pohybu v choreografii Lachkého, který tělo používá do konečků prstů. Jeho práce s pažemi, plynulostí a přesností miniaturních pohybů při vysoké rychlosti tančícího těla je obdivuhodná a všichni tanečníci podávají strhující výkony. Ať už tanec Csaby Vargy, který jako by obtékal svým tělem prostor jeviště, či sólo Sary Sguotti, jež zdánlivě upozaděná a přes výpady své trýznitelky vytvoří na malém prostoru kreaci plnou malých, fragmentovaných pohybů, které se skládají do neskutečných tvarů.
Anton Lachký se v Side Effects pokusil posunout od zaměření převážně na precizně zpracovaný pohyb hlouběji do lidské psýché a do temných stavů lidské mysli. Daří se mu to a přitom zachovává vysokou kvalitu tanečního zpracování, na což jsme od něj zvyklí. Představení je zrcadlem patologických vztahů, provokuje a odnášíme si z něj směsici různých pocitů. A tak to má být.
Psáno z představení 9. června 2016, divadlo Ponec.
Side Effects
Choreografie: Anton Lachký
Světelný design: Joris De Bolle
Zvukový design: Tom Daniels
Kostýmy: Britt Angé
Premiéra: 30. května 2015
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Roman vašek
Tohle je vtip? Nechce se mi věřit, že je tohle možné. Pokud ano, medializujte, křičte!Bojkot jako od Fica. Balet Národního divadla nechápe, jak fungují média