Stále stejný příběh – Pohroužení do zvukových krajin pohybu

Novou divadelní sezónu v divadle PONEC otevřela nová produkce, která vznikla ve spolupráci choreografky Mirky Eliášové, hudební skladatelky Jany Vöröšové a orchestru BERG. Tvůrci představení Stále stejný příběh se nepotkávají poprvé. BERG je známým tělesem propagujícím současnou hudbu a jeho hráči mají velké zkušenosti s prováděním skladeb v netradičních prostorech. Jsou taktéž zvyklí na častý kontakt s dalšími uměleckými žánry. Obě umělkyně již v minulosti několikrát s tímto tělesem spolupracovaly, každá na odlišných projektech, avšak nyní Mirka Eliášová a Jana Vöröšová spojily síly při práci na performanci inspirované inuitskou legendou, vyprávějící o koloběhu života.

17. 9. 2023 recenze

Stále stejný příběh. Foto: Karel Šuster.

Autor Kristina Soukupová

První řada židlí v hledišti je postavena do tvaru písmene U a obepíná prostor jeviště ze tří stran. Již během usazování sledujeme pět performerů, jak se volně procházejí po jevišti. Vyzařuje z nich určitý poklid, přívětivá energie a zároveň naši pozornost poutají předměty, se kterými si jen tak mimoděk pohrávají. Každá z věcí zanechává specifickou zvukovou stopu a od počátečních momentů je jasné, že v krajině tohoto příběhu bude zvuk mít stejně důležitou roli jako pohyb, když v zadním plánu jeviště jsou v přítmí připraveny další roztodivné nástroje.

Stále stejný příběh je koncipován pro diváky všech věkových kategorií od šesti let výše a již při úvodu účinkující postupně navazují kontakt s publikem, a to právě pomocí oněch předmětů, které u sebe mají. Performeři zcela nenuceně zblízka a pro některé diváky na vlastní dotek představují materiály a objekty, které se později dostanou do centra dění. Tanečnice nabízí cinkající kuličky do dlaní dítěte, které je opatrně přebírá, zatímco okolo procházející hudebník šustí kouskem papíru.
Podlaha je pokrytá několika smotanými papírovými rolemi, které vymezují cestu procházejícím se postavám. Postupně se rozeznívají další tóny, a to jak skrze akordeon v rukou Jany Vöröšové a housle Jany Kubánkové, tak i zvuky vytvářené předměty, které se právě hudebními nástroji staly. Třeba nafouknutý balónek, v jehož útrobách šustí písek.
Příběh je velmi volně inspirován stále se opakujícím koloběhem života, touhou všech rostlin, zvířat i lidí žít a přežít. Jednotlivé hudební a pohybové obrazy jemně podporuje projekce a smysly diváků se musí soustředěně zaostřit, aby mohly vnímat veškeré zvukové nuance, které nastolené prostředí nabízí.

Pro tvůrce je společný zážitek účinkujících a obecenstva zcela zásadní. Zapojení publika se tedy postupně zintenzivňuje. Celá první řada diváků postupně dostává šanci přispět ke zvukové bohatosti performance, a to nejen pomocí předmětů, ale třeba i hlasem. Hráči na nástroje, kteří se pohybují, a tanečníci, kteří hrají – ti všichni dobře vnímají organickou zvukovou i pohybovou spolupráci v rámci skupiny. Dovedou ji ale přenést i na ty, co přihlížejí, a učinit z nich spolutvůrce. Tím se samozřejmě divácký zážitek zesiluje.
Celá interakce je uchopena velmi jemně a nenuceně. Kdo ke hře přistoupí, cítí najednou silnější propojení s performery, jejichž akce jsou do jisté míry improvizované a závislé na jedinečnosti okamžiku. Přesto vnímáme jasnou strukturu hudební i choreografické kompozice, v rámci níž se diváci i performeři vydávají do zvukových krajin pohybu.

Někdy hudebníci ustoupí trochu do pozadí a nechají prostor pro větší taneční kreaci Jazmíny Piktorové a Radima Kláska, které choreografka nechává zkoumat prostředí za pomoci práce se zemí, polohou vzhůru nohama i citlivým partneringem. Poté zase veškerou pozornost přebírá energický Radek Doležal svou hrou na nejrůznější bicí nástroje. Autorka hudby i vtipně pracuje se zvuky vyluzovanými lidským hrdlem nebo údery o části těla.
Ve Stále stejném příběhu se šťastně snoubí organické propojení hudby, zvuku a pohybového materiálu s citlivou prací s publikem. Ve stejný den dopoledne se představení hrálo i pro školy a můj devítiletý syn ocenil zejména možnost prozkoumání zvuku jednotlivých předmětů a jejich zapojení do „akce“. Díky takto koncipované performanci mohl zaměřit na okamžik svou pozornost na jednotlivé jemné smyslové vjemy, třeba jako pro něj uklidňující zvuk písku přesýpajícího se v balónku. A to je, myslím si, v dnešní době, kdy jsme často od útlého věku zahlceni přemírou podnětů, mimořádně obohacující.