Tereza Podařilová: „Tělo a duše dokáží vyjádřit to, co nejde slovy“

Tereza Podařilová. Foto: Lukáš Táborský

Autor Lucie Dercsényi

Setkáváme se uprostřed letních prázdnin, a jak vyplynulo z našeho telefonátu při domluvě schůzky, vedete tréninky na International Ballet Masterclasses Prague pořádaném již řadu let primabalerínou Dariou Klimentovou. Podařilo se vám alespoň v červenci vypnout od tance, divadla?
Vlastně ano, povedlo. Ale odpočinek mám aktivní. V plném provozu během divadelní sezony na sebe moc času nemám, mám hodně práce, do toho rodina… Takže o prázdninách lenoším jen trochu a snažím se věnovat sama sobě. Hlavní dovolenou už mám za sebou, divadelní prázdniny končí uprostřed srpna a začínáme hned zostra. Přijede John Neumeier na casting pro balet Tramvaj do stanice Touha a také asistenti Jiřího Kyliána na představení Mosty času.

Tak vkročíte naplno do nové sezony a nyní už vedete lekce na zmíněných kurzech. Máte před sebou studenty konzervatoří, začínající profesionály. Kdy je vlastně nevhodnější doba pro absolvování tanečních workshopů mimo školu, aby měly pro studenty přínos? O prázdninách je také důležité nechat tělo odpočívat.
Myslím si, že vypustit dva měsíce trénink není v pořádku. Je to samozřejmě individuální, zda je někdo po úrazu či zažil náročný školní rok. Snažím se vést kurzy hlavně pro radost všech účastníků. International Ballet Masterclasses jsou i o setkání se zahraničními hvězdami a skvělými pedagogy. Pro studenty je to velká příležitost, motivace, inspirace a také možnost blíže nahlédnout do divadelního světa.

Jaké lekce konkrétně vedete?
Kurzy jsou velmi naplněné, a tak jsou tréninky klasického tance, které vedu, rozděleny do tří skupin. Tanečníci jsou šikovní, talentovaní a samozřejmě jsou vidět i rozdíly, z jakých škol pocházejí, zda jsou starší, či mladší. Pro zájemce je nejnižší věková hranice šestnáct let, což je podle mého ideální čas na sbírání zkušeností pro profesionální dráhu. Trénink není veden školní formou, ale více divadelně. Na školách mají studenti celý týden stejný trénink, na Masterclasses dostanou každý den jiné zadání, jiného pedagoga. Jde o zkušenost, která je přibližuje divadelní praxi, a to je skvělé.

Vy sama jste se několikrát účastnila Tanzakademie Köln v Německu. Co jste si z nich odnesla? Před rokem 1989 nebylo běžné jen tak vycestovat.
Byla to obrovská zkušenost. Poprvé jsem vyrazila, jak se říkalo, „na Západ“. Na konzervatoři nás vybrali spolu s Jirkou Pokorným (pozn. redakce: současný šéf Baletu DJKT v Plzni). Byl to pro nás šok, vidět jiné prostředí, pracovat se slavnými tanečníky a pedagogy. Tenkrát to pro mne bylo velmi náročné, jak fyzicky, tak emočně, až jsem z toho dostala angínu. Na Tanzakademie jsem se ještě několikrát vrátila. Pokaždé to byl velký a intenzivní zážitek. Naučila jsem se nové variace, poznala jiný způsob práce. Hlavně se mi vybavují francouzské studentky s neuvěřitelně vytočenýma a disponovanýma nohama. Zkrátka, byla to velká inspirace, životní zkušenost a také probuzení do profesionálního světa.

Myslíte, že je správné, zdravé mít tak extrémně vytočené pozice? Dnes vidíme spíše trend pozice nepřetáčet, nepřetěžovat vazy…
Na to není jednoznačná odpověď. Profesionální balet je samozřejmě o dispozicích, ale musí se s nimi umět pracovat. Důležité je se naučit používat správné svaly, nezatěžovat pouze ty povrchové, naopak zapojit hluboké. Pak se dá i velké vytočení vypracovat s ohledem na dané limity. Balet ale není jen o dispozicích, rozsahu, počtu piruet, i když v dnešní době technika tanečníků a nároky na ně rostou. Balet je především krásným, jemným a citlivým uměním. Tělo a duše dokážou vyjádřit to, co nejde slovy.

Po absolvování taneční konzervatoře jste nastoupila do angažmá v Národním divadle v Praze. Jinou volbu jste v té době nezvažovala? Psal se rok 1990, svět se nám otevřel.
Získat angažmá v Národním divadle byl můj sen. Tančila jsem jednu krásnou roli za druhou, zlepšovala svou techniku a užívala si divadelní atmosféry všech scén, které Národní divadlo má. Navíc jsme se souborem jezdili velmi často na zájezdy, takže jsem si užila i mnoho zahraničních prken, co znamenají svět.

Národní divadlo bylo, dá se říct, váš osud.
Řeknu vám jednu historku z dětství, kterou mi vyprávěla maminka. Bydleli jsme na Rašínově (tehdy Engelsově) nábřeží a chodili jsme často na Žofín. Prý jsem se jako hodně malá zastavila u Národního divadla a řekla: „Mami, tady já budu.“ Sen se vyplnil a já mohu působit v jednom z nekrásnějších divadel, které mě uchvátilo již v dětství.

Vzpomenete si, kdy jste poprvé stála na jevišti?
Když jsem nastoupila do angažmá, Národní bylo zavřené a hrálo se na scéně Smetanova divadla, dnes Státní opery Praha. Tam jsem chodila i do baletní přípravky a prvně stála na jevišti v opeře Liška Bystrouška jako Ježek v lese… Hlediště Státní opery mi tenkrát připadalo nezměrné.

A vybavíte si vaši první velkou roli?
Na tu se nezapomíná. Byla to Kitri v Donu Quijotovi, velmi obtížná role hlavně po technické stránce. Bála jsem se, zda vše zvládnu. Kitri nesejde z jeviště, v každém ze tří jednání má několik variací, hereckých i tanečních momentů, které vyvrcholí velkým pas de deux, kde musí otočit třicet dva fouttés. Myslím si, že Kitri byla role adekvátní mému věku, nešlo o žádné drama, ale o lehčí žánr, což mi sedlo. Pracovala jsem s výborným pedagogem a umělcem Borisem Bregvadzem a k tomu jsem ještě dostala výborného partnera Janíka Němce. Byla jsem pro něho malá, drobná, tak mě jen tak vyvažoval, nakláněl a já měla pocit, že dělá vše za mě.

Protančila jste se i řadou dalších baletů. V rozhovorech často zmiňujete Odettu/Odilii. Prý sbíráte labutě, jak velkou máte sbírku?
Mám nejen obrázky, ale i plné vitrínky sošek a figurek… Mám ráda nejen ty hodnotné, ale i ty, jak se říká, kýče. Jakmile je to labuť, chci ji mít.

Čím vám učarovala dvojrole Odetta/Odilie?
Před Labutím jezerem mám velký respekt. Dvojrole Odetty/Odilie není pro začínající balerínu. Rovina technické čistoty, vnitřní oduševnělosti je oříškem i pro zkušenou sólistku. Technicky náročné party, noblesa, oduševnělost, speciální koordinace port de bras, spousta nuancí, zvládnutí psychologie černé a bílé labutě, je zkrátka velký úkol, na kterém se dá pracovat celý život. Připravovala mě Růžena Mazalová, Vlastimil Harapes, Michaela Černá a těsně před premiérou jsem měla pocit, že nejsem připravená a roli musím studovat ještě několik let, což samozřejmě nešlo.

Odettu/Odilii jste tančila několik sezon…
Tančila jsem ji vlastně celou svou kariéru. Milovala jsem křehkou bílou Odettu, někdy zase černou Odilii. Měnilo se to od představení k představení. Tak jak rostly mé zkušenosti, tak jsem si užívala a vychutnávala určité momenty, zvláště pak poslední čtvrté jednání, které uzavíralo celý pohádkový příběh. Koncentrace, fyzická únava, prožitek, velká škála emocí byla jakousi očistou, která vrcholila závěrečnou scénou. Byl to nepopsatelný pocit vyčerpání na všech úrovních s intenzivním vnitřním naplněním. Naprostý pocit blaženosti…

Koho jste měla za partnera?
Premiéru jsem tančila s Jirkou Pokorným, později s Antonem Bogovem, Standou Fečem, Filipem Barankiewiczem, Michalem Štípou, Alexandrem Katsapovem. Byli to skvělí tanečníci a partneři.

Když jsme spolu dělaly naposledy rozhovor v roce 2015, zářila jste v roli Markýzy de Merteuil v baletu Valmont. Kdy a jak jste se s touto rolí rozloučila?
Pamatuji si to přesně, protože to byl velký den nejen pro mě, ale i pro mého partnera Sašu Katsapova. V listopadu 2019 jsme se ve Stavovském divadle rozloučili s aktivní taneční dráhou. Do rolí, které nám ušil na míru choreograf Libor Vaculík, jsme vložili všechny zkušenosti z našeho profesního života. Byla jsem po dvou operacích kolene a nevěřila, že se ještě vrátím na jeviště a rozloučím se s tak krásnou rolí.

Cítila jste se někdy obdivována jako operní divy? Mohla jste mít nějaké neobvyklé požadavky jako ony?
Kdybych tančila před mnoha lety v carském Rusku, asi by na mě čekal kočár s koňským spřežením (smích). I když jsem většinou chodila z divadla pěšky nebo jela tramvají, samozřejmě jsem si užívala obdivu, pochval, květin, potlesku a všech těchto příjemných momentů plnými doušky.

A měla jste svou šatnu…
Ano, samozřejmě. Na představení jsem potřebovala hodně špiček, byla jich plná šatna. Každý pár byl jiný co do šířky či tvrdosti. Musela jsem vychytat, které byly pro dané představení nejlepší.

Kolik párů špiček jste za Labutí jezero protančila?
Jeden během prvního jednání, přezouvala jsem se na variaci. A další pár na třetí akt a ten jsem si většinou nechala i na čtvrtý. Někdy jsem si nějaký pár špiček schovala, protože by se mohl někdy ještě hodit. Třeba na nějakou neoklasiku, kdy nemusí být špičky až tak tvrdé.

Už jako první sólistka jste začala pracovat jako baletní mistryně. Nyní je nastudování baletů vaší profesí na 100 %. Jak byste popsala práci baletního mistra člověku, který o tom nic neví?
Baletní mistr je v prvé řadě zodpovědný za to, že připraví tanečníky na představení, vede tréninky a především ručí za přesné nastudování choreografie, variací a výstupů ve vybraném baletu. Důležité je, aby tanečníci zůstali sami sebou a odvedli svou roli přesně do posledního detailu. Rozdílná je práce se zkušeným nebo začínajícím, mladým, jak říkám, „čerstvým“ interpretem. Snažím se je pohánět vpřed, zároveň je nepřetížit, neublížit, fyzicky zohlednit jejich momentální možnosti. Zvláště u mladých umělců je důležité je vést a systematicky načasovat přípravu na představení. Pořád se učím, pracuji s různými individualitami, a to mě baví. Jde o týmovou práci. Vzpomínám si, že když jsem pracovala na roli s baletním mistrem jako tanečnice, byla pro mne důležitá vzájemná důvěra, naladění a zároveň pocit prostoru pro sebe sama. Nyní se o to samé snažím i já…

S příchodem Filipa Barankiewicze do vedení Baletu ND před pěti lety se do repertoáru dostala řada nových inscenací, některé tituly se navrací. Jako baletní mistryně jste vedena u klasičtějších kusů – Oněgina, Romea a Julie Johna Cranka, u děl Jiřího Kyliána. Můžete si vybírat, u čeho byste chtěla být?
Nemohu. Rozhoduje o tom umělecký ředitel, který vybere dva až tři asistenty na představení tak, aby choreografický materiál znalo více lidí a tím se zajistil provoz, kdyby se někomu něco stalo.

Nestýskáte si někdy, že neasistujete více u choreografií kupříkladu Williama Forsytha, Wayna McGregora, Edwarda Cluga? A izraelští tvůrci Eyal Dadon, Sharon Eayl uvedení ve večeru bpm by vás nelákali?
Asistovala jsem na Forsythově choreografii In The Middle, Somewhat Elevated, která byla prvně uvedena u nás v divadle. To mě moc bavilo. Byla jsem taky u nastudování Svěcení jara Glena Tetleyho nebo inscenace Kafka:Proces Maura Bigonzettiho. Nemohu tvrdit, že bych „modernu“ nedělala. Speciální kategorií jsou díla Jiřího Kyliána, která jsou moderní a zároveň i neoklasická. Kyliánovy choreografie jsou překrásné, dýchá z nich hloubka, technická propracovanost, někdy humor a bláznovství.

Na repertoár se vrátil Oněgin, v kterém jste excelovala v roli Taťány. Pro mě byl a je nezapomenutelný závěrečný duet, finále, kdy jste stála uprostřed jeviště se zaťatými pěstmi a zachytila v jeden moment bolest a sílu zároveň. Jak jste se cítila na druhé straně, když jste učila, předávala roli Alině Nanu, Nikole Márové?
Vracely se mi pocity, které jsem kdysi zažila. Ještě když jsem byla na konzervatoři, tak jsme se spolužáky sbírali videokazety, tehdy těžko dostupné. Sehnali jsme také Oněgina od Cranka, a když jsem si ho tenkrát pustila, pamatuji si to, jako by to bylo nyní – šel mi mráz po zádech. Říkala jsem si, jak moc bych tohle chtěla tančit. Vnímala jsem to jako nesplnitelný sen. V té době se žádný Cranko v České republice neuváděl.
Oněgin je pro mě prostě srdeční záležitost, Taťána je obrovská role. Nikdy nevíte ani na představení, jak vše dopadne – někdo vás osloví na sále a na jevišti to nemusí vyjít, u někoho je to naopak. V Oněginovi je spousta partneřiny, je potřeba správné načasování v dramatických chvílích. Když jsem sólistky připravovala, snažila jsem jim předat, co nejvíc ze sebe a zároveň jsem pozorovala, co do role samy vloží. Rostou s každým představením, čím jich mají za sebou více, tím jsou lepší. Když vidím, jak už si s rolí samy pracují, to mě opravdu těší. Stává se mi, že z Oněgina odcházím se slzami.

Překvapily vás něčím – našly jinak zabarvenou emoci, než jste v roli Taťány cítila, prožívala vy?
Oněgin je geniálně postavený – stačí poslouchat hudbu, už v ní je patrný děj, myšlenka a každý tón je pak podložený pohybem. V Oněginovi je hodně prostoru, netýká se jenom techniky a hraní, ale hlavně emocí. Například v závěrečném obraze je tolik možností, jak a kdy Taťána roztrhá Oněginův dopis. Každá z našich sólistek hledá svou osobitou cestu a vyjádření charakteru postavy… Naposledy mě zaujalo, s jakým chladem Oněginovi vracela dopis Alina Nanu, nebo Nikola Márová, která se nečekaně rozplakala. Pokaždé mě všechny překvapí a já se z toho vždy těším.

Bezesporu ovlivňujete to, jak roli tanečnice vnímají. Kde je ta hranice, kdy jim ponecháte volný prostor v tom, jak akceptují danou roli, a na čem lpíte?
Lpím na přesně provedené choreografii, krokově i prostorově. Na to dbají i zahraniční asistenti, kteří nám inscenaci předávají. Vím, na čem trvají, co je důležité. Oněgina znám z pozice jak tanečnice, tak baletního mistra. A vnímala jsem změny jen v maličkostech – když jsem tančila Taťánu, vedli mě Jane Bourne a Ivan Cavallari a jenom jsem si potvrdila, že mi roli předali výborně. Jakmile tanečnice zvládne technickou stránku, partneřinu, podchytí povahu Taťány – umí se usmát, ale ne jako rozpustilá Olga, je křehká a romantická, zachytí přerod od zamilovanosti, kdy ji zavalí emoce jako Julii, prožívá nesmírné zklamání a v závěru ukazuje vyzrálost a sílu – pak už je jenom na ní, jaké nuance zachytí a prožije.

Je známo, že zvláště v divadelním prostředí, při zkouškách na sále, jevišti, kulminují emoce. Daří se vám konfliktním situacím předcházet?  
Občas se to stane, bouchnou nervy, zažijí to všichni tanečníci. Ale nesmí to zajít za hranice slušného chování.

Co vás na práci baletní mistryně nejvíce naplňuje?
To, že se stále něco nového učím a s každým představením něco nového poznávám – každý umělec je jiný a to mne inspiruje.

A co vás vyčerpává?
Asi ta zodpovědnost za představení. Je to proces hledání, opakování, práce na detailu, psychologie a lidskost.

Je to takové dobrodružství…
Velké dobrodružství, které stojí za to. Ve finále sedím v hledišti a už nemohu nic dělat. Předala jsem vše a nyní je to na tanečnících…

Užíváte si představení někdy s lehkou hlavou?
Málokdy. Pokud představení nemám na starost a všechno klape, tak se mi to stane. Když jsou tanečníci dobří, tak zažívám úžasné momenty, kdy nic v duchu neopravuji.

Soubor je nyní mezinárodní, pro dorozumění je potřebná angličtina. Přemýšlíte více česky, nebo anglicky?
Českých tanečnic a tanečníků je v souboru méně, ale přemýšlím česky. Ale když vedu trénink, tak mi automaticky naskakuje angličtina.

Jsou čeští tanečníci v něčem od svých italských, francouzských, ruských kolegů něčím odlišní?
Myslím si, že máme úžasný soubor plný dobrých tanečníků. Například čeští kluci jsou výborní partneři, Italové jsou technicky přesní a také velmi temperamentní, samozřejmě se nikdy nezapře výborná ruská škola. Rozhodující je ale vždy kvalita. Dva roky už do našeho souboru neprobíhají klasické konkurzy. Tanečníci, tanečnice jsou vybíráni na základě videonahrávky a životopisu, pak jsou pozváni na běžný trénink, kde je vidět, zda zapadnou do souboru, či nikoli.

Udržujete se stále ve formě, abyste mohla vazby, které učíte, předvést?
Nemusím a nemohu už předvádět úplně všechno do maxima, jde o těžké party. Musím umět vysvětlit, ozřejmit princip, ukázat koordinaci vazeb s port de bras, musím umět správně navést a poradit. Je důležité zůstat fit i přes veškeré úrazy a být v kondici nejen pro balet, ale i běžný život.

Jak jste začala o sebe, o své tělo pečovat po ukončení taneční kariéry?
Paradoxně jsem o sebe a své tělo více pečovala, když jsem tančila. Nyní svůj volný čas věnuji svým dětem nebo, jak říkám, „dětem“ v divadle. Příjemné je, když zbude čas, lehnout si na zem a protáhnout se, jak jsem zvyklá.

Vy jste tančila velké party i ve svých dvaačtyřiceti letech. Od počátku jste byla úspěšná. Co byste doporučila mladým tanečníkům, aby vydrželi co nejdéle spokojeni a zdrávi v tak náročné profesi?
Důležité je správně cvičit, nepřetěžovat se, zohlednit dispozice a mít čas na odpočinek.
Taneční kariéra je krátká, rychle uletí – je potřeba čas strávený na sále vyvážit relaxací, rehabilitacemi, stravou. V divadle dnes máme několik fyzioterapeutů, pilates, rotopedy, posilovací stroje…
Pro mě bylo zásadní mít dobře postavené tělo, abych věděla, co a jak dělám – nestačí jen vyskočit, ale vědět, jak dopadnout. Měla jsem únavové zlomeniny holenních kostí, učila jsem se, jak správně stát a předcházet bolesti. Důležité je mít tělo v harmonickém postoji, stát v ose, znát své limity, a hlavně o svou duši i tělo pečovat.

Tanec byl i pro vaše sourozence tak trochu souzený – vaše sestra i bratr vystudovali také Taneční konzervatoř hl. m. Prahy. Půjdou i vaši synové v těchto šlépějích?
Ne. Jejich zájmy se postupně mění. Starší syn dělal judo, teď se věnuje šermu. Má sice velmi disponované tělo, velké nárty, štíhlé nožky, ale do tance ho netlačím. Mladší je sportovec, dobře běhá a provozuje hokejbal. Balet je těžká profese, zvláště pro muže, kteří ve čtyřiceti letech musí ukončit taneční kariéru, změnit profesi a uživit rodinu.  

Co jste se naučila od svých synů?
Celá moje profese je nejen o tvrdé práci, ale i o jemnosti, tylových sukýnkách, ženskosti. Paradoxně mám dva kluky a zpočátku mi přišlo divné, když jsem pro ně chodila vybírat oblečení nebo hračky. Dnes už si to nedovedu představit jinak. Naučili mě být v přítomnosti a vidí věci kolem sebe méně komplikované než já. Užívám si jejich „chlapský“ element a nazírání na život.

Tereza Podařilová

Narodila se 27. srpna 1972 v Praze. V letech 1982–1990 studovala pražskou Taneční konzervatoř, v letech 1988–1990 a 1993 absolvovala stáže na Tanzakademie Köln v Německu. V roce 1990 nastoupila angažmá do Baletu Národního divadla, kde byla v roce 1992 jmenována sólistkou. V roce 2003 získala statut první sólistky. Již letmé nahlédnutí do jejího repertoáru dává tušit, že se pohybovala se stejnou jistotou a technickou bravurou v klasických titulech i v moderním repertoáru, navíc ovšem každý z těchto interpretačně obtížných úkolů dokázala naplnit vnitřním napětím a dramatickým obsahem.
Pozornost na sebe upoutala v titulní roli baletu Sylvie, jako Kitri v Donu Quijotovi a Princezna Aurora ve Spící krasavici. Diváci ji mohli vidět v ústřední roli Popelky ve stejnojmenném Prokofjevově baletu, jako Margaritu v Dámě s kaméliemi, Svanildu v Coppélii, Antoninu v baletu Čajkovskij, Salome v Kruté hře.
K nejvýznamnějším úkolům jejího repertoáru patří role Odetty a Odilie v Labutím jezeře, Marie v Louskáčkovi, hlavní role v Romeovi a Julii a Isadoře Duncan – příběh slavné tanečnice, Taťány v Oněginovi, Raymondy ve stejnojmenném baletu, hlavní role v Hampsonově verzi Giselle a v roli snové Kláry v novém nastudování baletu Louskáček – Vánoční příběh. O citu pro komediální nadsázku přesvědčila v představení Někdo to rád…, kde ztvárnila roli Sólistky taneční skupiny.
Doslova zazářila v inscenacích světoznámého choreografa Johna Cranka jako Kateřina v baletu Zkrocení zlé ženy i jako Taťána v Oněginovi. Dlouhodobá spolupráce s akademickým malířem J. Kunovským ji inspirovala ke vzniku tanečně-výtvarného projektu Sirael uváděného na scéně Divadla Kolowrat. Z moderního repertoáru tančila sólové role v choreografiích J. Kyliána Sinfonietta, Návrat do neznámé země, Stamping Ground, Petite Mort, P. Zusky Ways 03, Mezi horami, Ibbur aneb Pražské mystérium, Requiem a BREL – VYSOCKIJ – KRYL / Sólo pro tři, N. Duata Jardí Tancat, A. Aileyho River, I. Galiliho Through Nana´s Eyes a také v choreografiích G. Balanchina Who cares?, Divertimento atd. V komponovaném večeru s názvem Baletománie tančila Medoru v Korzárovi (Pas de trois), v Grand pas de quatre na hudbu C. Pugniho nebo v slavné choreografii M. Fokina Umírající labuť na hudbu C. Saint-Saënse.
Tereza Podařilová získala v roce 1990 první cenu na celostátní baletní soutěži v Praze. Za rok 1993 obdržela cenu Philip Morris Ballet Flower Award, která je u nás udělována nejlepšímu baletnímu umělci v oboru klasického tance. Jako první tanečnice v historii udílení Cen Thálie je držitelkou čtyř prestižních ocenění – titulní role v Carmen (1997), Kateřina v baletu Zkrocení zlé ženy (2003), Taťána v Oněginovi (2005), Markýza de Merteuil ve Valmontovi (2015). Od roku 1999 do 2003 pravidelně získávala Cenu nejoblíbenější tanečnice. Je držitelkou ceny Pushkin Legacy Award za roli Taťány v baletu Oněgin (2000) a čestné plakety Národního divadla a ceny Komerční banky „Kobanadi“ (2006).

Zdroj: https://www.narodni-divadlo.cz/cs/profil/tereza-podarilova-1594426