Rozloučení s Vladimírem Vašutem


Jak již bylo oznámeno, 2. března 2017 se uzavřela životní pouť profesora Vladimíra Vašuta, od roku 1956 profesně spjatého s tanečnědivadelní publicistikou. Balet se stal předmětem jeho zájmu již při studiích dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a proto následně vystudoval také obor teorie tance na Akademii múzických umění v Praze pod vedením profesora Jana Reimosera (1963). Byť názorům svého mentora, dle pamětníků, mnohdy plamenně oponoval, přejal od něj určitý patriotismus, zájem o domácí baletní tvorbu, snahu se věnovat zejména českému prostředí a propagovat ho směrem do ciziny. V neposlední řadě pak aktivní zájem o baletní libretistiku. Stal se Reimoserovým pokračovatelem, v mnoha aspektech ho ovšem výrazně překonal a nastavil laťku úrovně taneční publicistiky tak vysoko, že je pro další generace obtížné se k ní přiblížit, natož ji překonat… Jako autor textů byl totiž naprosto jedinečný: jeho pozorovací talent, bystrý intelekt, hluboký mezioborový vědomostní základ, schopnost argumentace, stejně jako vytříbený vkus a skvělá úroveň stylistiky ho řadí k F. X. Šaldovi, jehož publicistický styl obdivoval a často nám ho v rámci své pedagogické činnosti na AMU dával za vzor. Mezitím se stal vzorem on sám.

V této souvislosti je třeba poznamenat, jaká je škoda, že se nedožil souborného vydání svých článků a recenzí. Od konce minulého století je připravoval, ale vše zpomalily souběžná práce na Českém tanečním slovníku, jeho nemoc a zároveň nutnost texty digitalizovat: s moderní počítačovou technikou profesor Vašut příliš nekamarádil. Měl i vymyšlený název: Jak jsem se díval na balet. V roce 2001 jsme se velmi snažili získat pro tuto publikaci padesáti dvou jeho esejí, portrétů a kritik finanční zdroje v rámci periodika Taneční listy, kam profesor Vašut tolik let přispíval, leč marně. Následně byla zrušena podpora i Tanečním listům, zřejmě aby nekonkurovaly nově vzniklé Taneční zóně. Nikdy nezapomenu, jak neuctivě se někteří členové tehdejší ministerské grantové komise chovali k člověku, kterého jsem si jako jeho bývalá studentka tak vážila, lidé, kteří mu po intelektuální stránce nesahali ani po kotníky. V současné době má Vašutovy materiály u sebe Mgr. Roman Vašek z Institutu umění – Divadelního ústavu. Tak tedy doufejme, že se tato instituce, metamorfovaná z oné, ve které profesor Vašut dvacet let působil, v brzké době vydání jeho textů ujme. Bohužel v ní není zaměstnán ani jeden absolvent oboru teorie tance – taneční věda HAMU, což bylo dříve pravidlem, tudíž při přetlaku teatrologických pracovníků je otázkou, zda se to prosadí.

Vladimír Vašut bytostně věřil fenoménu dějového baletu, byť ne otrocky narativnímu, a proto se věnoval tvorbě libret, přičemž jeho odborné znalosti specifik tohoto druhu hudebního divadla zaručovaly, že jeho libreta budou scénicky realizovatelná. Na jevišti jich bylo provedeno přes dvacet, z toho minimálně devět v zahraničí. V tomto rozloučení není prostor zabývat se každým z nich, ale ráda bych alespoň připomněla jeho Hirošimu (Svědomí, Rozkaz) na konkrétní hudbu slovenského skladatele Viliama Bukového (1932–1968), která měla světovou premiéru v roce 1962 v maďarské Pécsi v choreografii Imreho Ecka (1930–1999). Československá premiéra spatřila světlo světa hned rok na to v tehdejším Státním divadle Brno ve skvělé choreografii Luboše Ogouna (1924–2009). V podání souboru Balet Praha (který s Vašutem a též Pavlem Šmokem založili) pak toto dílo dosáhlo 219 repríz a s tímto uměleckým tělesem procestoval Evropu i Ameriku, v Paříži v roce 1967 získal Ogoun za svou choreografii Cenu Serge Lifara.

Vladimír Vašut měl neobyčejný přehled po dění na světových scénách i v době socialistického režimu, který toto velmi omezoval a potlačoval. Udržoval kontakt se svými kolegy v zahraničí – Horstem Koeglerem v Německu, Gedeonem Dienesem v Maďarsku, Giorou Manorem v Izraeli, Janinou Pudełek v Polsku a řadou dalších. Nejenže psal hesla o československém baletu do světových encyklopedií, ale také jeho biografické heslo najdeme v řadě z nich – jmenujme alespoň slavný Koeglerův slovník (The Concise Oxford Dictionary of Ballet, 1987) či ruský lexikon Balet: Enciklopedija (1980).

Velmi významná byla jeho spolupráce s choreografem Pavlem Šmokem, se kterým jsme se rozloučili před rokem. Obdivoval jeho práci a vytvořil s ním i několik libret, ale pro profesora Vašuta bylo typické, že umělecké přátelství neutužoval jen plácáním po ramenou a psaním chvalozpěvů. Dokázal být i nepříjemně upřímný a až sžíravě kritický: něco jako diplomatická „loajální pozitivita“, kterou u nás pěstuje řada o tanci a baletu píšících autorů, aby si s nikým nezadali, mu byla naprosto cizí. Svůj názor však dokázal vždy podložit pádnými argumenty a kdykoli mu nebylo zatěžko se s kýmkoli pustit do debaty. Diskuse – přímé přednesení názoru, jeho argumentační obhajoba – to byla jeho silná zbraň a také jeho oblíbená výuková metoda. Bohužel diskutovat na úrovni se dá pouze, pokud člověk k sobě najde osoby alespoň přibližně intelektuálně rovnocenné… A těch měl kolem sebe vždy deficit, přesto to byla skvělá škola pro všechny na tomto diskurzu zúčastněné, pokud pochopili význam tohoto „koučinku“.

Tato vzpomínka rozhodně nenahrazuje zhodnocení významu této velké autority moderní české a slovenské taneční publicistiky, historiografie a dramaturgie. Ale když píšu slovo „dramaturgie“, uvědomuji si ještě další nenaplněné přání, pro které profesor Vašut vyvinul nemalé úsilí: aby divadla s baletními soubory zaměstnávala také baletní dramaturgy, specialisty na tento obor, jako je zvykem v činohře a opeře. Cituji z jeho skript Dramaturgie baletu v ČSSR: 1945–1980 (Praha, AMU 1983): „Smysl, význam a potřeba specializované dramaturgické profese, institucionalizovaného ‚úřadu‘ dramaturga, je u nás v oblasti činohry dávno uznáván a respektován… U baletního žánru pak v drtivé většině převládá názor, že specializovaný baletní dramaturg je zbytečný přepych… Co už je to vybrat jeden, dva baletní tituly ročně? – takového ‚výběrčího titulů‘ může přeci dělat kdekdo…“

Jak jsem již napsala, Vladimír Vašut byl jedinečnou osobností naší taneční scény, osobností s velkým „O“. Mnoho bojů, které započal za lepší kvalitu českého a slovenského baletu, společenské prestiže a finančního ohodnocení specialistů s ním spojených, neskončilo vítězstvím. Devadesátá léta přinesla naopak rušení baletních souborů a scén, anulování penzí za výsluhu pro baletní umělce, též názor, že o baletu může psát kdekdo, likvidaci tanečního periodika s třicetiletou tradicí atd. Přesto – a právě proto – musí zůstat jeho odborný odkaz živý. Čest jeho památce!

 

Fotografie: Roman Sejkot


 

Autor: Helena Kazárová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: