S Hanou Strejčkovou o nové inscenaci Amortale


Ve čtvrtek 4. prosince 2014 bude mít v divadle Ponec premiéru nová inscenace Hany Strejčkové Amortale, inspirovaná poezií Miloše Horanského. V duetu, který má být taneční symfonií pro stárnoucího muže a ženu, vystoupí Radana KodetováJiří Lössl. V rozhovoru s autorkou se dozvíte více o tom, jak se báseň převádí do těla a prostoru, o existenciálních tématech a o původu tajemného názvu choreografie.

Co vás inspirovalo k vzniku inscenace Amortale?
Touha zkusit analyzovat poezii na samu dřeň, a to jak teoreticky, tak v rovině asociací a interpretace, a nalézt cestu k vytvoření autorské básně v prostoru. Poezie mi zde dala jak křídla, tak pevné limity.
Touha prolínat se v přítomném čase se vzpomínkami i mizet v bezčasí.
Touha protnout lásku a stáří, popoběhnout na ose času tam i zpět.
Touha prožít… „…šest šálků přelijeme, než vejdeme tak pokorně jako barva do čaje,“ ale také hledat, jak dlouho vyvěrá vzpomínka, než ťukne o povrch.
Touha prostoupit světem básnických sbírek Miloše Horanského, nechat je ožít formou mého, našeho příběhu.
Touha naslouchat a slyšet, hledat a nalézat prolínání, propustnost, dialog šera se stínem, chvění i kříž.
Touha pracovat se „starými“ tanečníky, jejich časem a těly.
A v neposlední řadě touha se setkat se vzácným, laskavým a moudrým člověkem, jakým byl – a je – pan profesor už od dob mých studií na AMU.

Pracovala jste v minulosti s poezií?
První inscenace inspirované současnou poezií jsem začala tvořit v Praze před dvaceti lety, tehdy v poetickém klubu Malaché na Vinohradech či v Literárních salonech nazvaných Dům na nábřeží. Byla jsem na jedné straně ovlivněna francouzskou poezií a divadlem, na straně druhé klasickou ruskou literaturou. V průběhu let jsem se k poezii sice vracela v podobě menších projektů, velká odvaha i touha však přišly před třemi lety právě s Amortale.
V rámci příprav inscenace Amortale jsem fragmenty svého výzkumu realizovala jako performanci v rámci studijního pobytu v Mezinárodní divadelní škole Jacques Lecoq v Paříži. Právě tam se například potvrdilo, že pro práci na Amortale je nutné oslovit starší tanečníky, s jejich zkušenostmi, životem, vráskami, šedými vlasy, upracovanýma rukama, bolestmi z pohybu i touhou ji překonat…
Zároveň mne velmi ovlivnil můj dlouhodobý projekt s dětmi z FOD Klokánek v Praze, s nimiž jsem zkoušela různá autorská představení s tím, že jsme všichni jezdili hrát, zpívat, tvořit a vzpomínat do domovů seniorů. Toto prolínání světů mne zajímá, vyvěrání vzpomínek, naťukávání příběhů. Velice ráda naslouchám.

Jak byste blíže vysvětlila její název?
Inscenace převzala název poslední sbírky Miloše Horanského. A název pro sbírku vznikal ze hry se slovy amor a salto mortale, a tak se zrodil novotvar amortale. A náš příběh, báseň v pohybu a prostoru, inspirované nejvýrazněji sbírkou Amortale, je zejména o smrti a lásce, o touze po nesmrtelné lásce a zároveň o lásce, která dává všanc vše včetně života, o míjení a zastavení času. Stejně tak jsem se inspirovala skladbou sbírky, stavbou básní, jejich rytmem a novotvary, pro Horanského básnickou tvorbu tak typickými. Naše Amortale je však navíc okořeněno inspirací verši ze sbírek ostatních, od Lunovratu po Textamenty.

Je to poprvé, co jste se pokusila ztvárnit existenciální, duchovní témata, jako jsou čas, stáří, smrt?
Od samého počátku své tvorby se jich dotýkám, jako interpretka i tvůrce. Ať už to byly v dávné minulosti obrazy z Nového zákona či inscenace Pekelný stroj, Hamlet, Vojcek, Zvěstování Panně Marii… až po mé nedávné performance inspirované výtvarnými díly a sochami na téma lidský dech, srdce – a nyní je to Amortale. Zároveň jimi vyvažuji svou tvorbu pro děti.

Čím vás oslovila poezie Miloše Horanského?
Poezii Miloše Horanského jsem objevila před osmnácti lety. I přesto mne dodnes dokáže obohacovat, inspirovat, pokoušet k tvorbě. Je dialogická. Pak je to: nadčasovost, hutnost, nepolapitelnost, dramatičnost. Sledovatelný vývoj básníka i odrazy v jeho obrazech, škála od bílé po černou. Objevování principů. Zvukomalebnost a novotvary, sdělnost a přímost. Bez ornamentů.
A tvorba pro děti je hravá, poutavá a dětem srozumitelná, zní pěkně česky. V prostoru jsem s těmito texty také již pracovala, a to zejména s dětmi z FOD Klokánek.

Jakým způsobem se jeho poezie odráží ve vašem představení?
Celá inscenace vzešla a stojí na pevných textových základech, dá se říci básnické partituře ze slov, veršů a obrazů. Za výchozí body jsem zvolila sbírky Amortale a Lunovrat. Během dramaturgické přípravy jsem však postupně vybírala texty i ze sbírek ostatních (Amenkámen, Pálení hlíny, Tykavka, Textamenty, Grafické básně – Autoportrét psacího stroje). Interpretací textů tak vznikl bolavý příběh lásky na ose času s převahou do stáří a vzpomínek, proto tančí stárnoucí muž a žena a proto vzpomínky, vybledlé fotografie, zážitky, potlačená přání a touhy, ale pryč od nostalgie, naším principem je shodně s poezií „poetická brutalita“ – „lyrická krutost“... A skrze poezii a náš poezií inspirovaný příběh přišlo samozřejmě mnoho otázek, filozofických, teologických i obyčejně lidských. Proto například odkaz k bibli či k Olivieru Clémentovi, vysledovatelné jsou i inspirační stopy z výtvarného umění, sochařství. 
Inscenace má viditelně pevnou strukturu – od prologu, přes tři dějství po epilog. V dramaturgii jsem se při tvorbě naší struktury a při vývoji pohybového slovníku dále soustředila na stavbu poezie, skladbu sbírek, rytmus, metafory, symboliku, dramatičnost a dynamiku… V neposlední řadě jsme pracovali i na základě barvy a melodie hlasu, specifické intonace básníka, který vybrané básně pro účely našeho zkoušení namluvil. Pár textů nakonec zazní i v představení.
S humorem a nadsázkou lze dodat, že zkoušení této taneční inscenace bylo zahájeno čtenou zkouškou. Za každým pohybem, akcí, situací jsou verše, básně, obrazy i básníkovy metafory, a přesto nevznikla ilustrace sbírky či básnického díla. Inspirace poezií je čitelná ve všech složkách inscenace – pro inscenaci například vznikly originální kresby, které jsou na plakátu, pozvánce, programu a v rámci premiéry budou vystaveny i další. Z poetiky se odvíjí i práce se světlem, kostýmy, scéna, zvuk…

Amortale opravdu tancují staří tanečníci?
Zkušení. Letití. S vráskami. Šedými vlasy. A dodám, že Ji tančí Radana Kodetová. Jeho tančí Jiří Lössl. On žije už 52 let. Ona tancuje 46 let.

Amortale však není jen inscenace…
Stěžejní byl a je samozřejmě inscenační proces. K představením se pak ale vážou tvůrčí setkání se studenty a seniory. Obě skupiny mají možnost setkat se s námi před i po představení. Náplň setkání před představením je samozřejmě odlišná od setkání po představení. Stejně tak se liší setkání se studenty a seniory. Rozhodně nejde o patetické recitování veršů, ale například u studentů o podnět k vlastní tvorbě – ať literární, či jiné umělecké –, o pohyb a poukázání na možnost vnímat poezii i jinak, než se učí ve školách, a to tělem a dalšími prostředky. Setkání se seniory jsou například postavena na cestě do vzpomínek.

Kde se budou konat reprízy Amortale?
Amortale si vytklo za cíl oživovat místa zapomenutá a zubožená, jako jsou například rozpadlé, uzavřené kostely. Staré kostely na vsích, kam chodívaly stařenky, kde se kdysi dávno konaly svatby a křtiny… Tyto vzpomínky na chvíli probudit a kdo ví, třeba se podaří i podnítit záchranu pro některý z vytipovaných kostelů. Tím se samozřejmě nezříkáme touhy hrát i v prostorách divadelních.

 

 

 

 

Autor: Kateřina Kavalírová Externí PR spolupracovnice Tance Praha
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: