Dialektika nepodstatného (k debatě o TANCI PRAHA)

Vypadá to, že česká taneční scéna opět prokazuje náchylnost ke dvěma tendencím, které ji, a tím i její osud, charakterizují: na jedné straně sklon upírat pozornost k tomu, co není podstatné, na druhé nereflektovaná zahleděnost do sebe. Nezajímá-li interní boj o „hodnoty“ uvnitř TANCE PRAHA mne, člověka z oboru, navzdory urputné snaze oborových médií o opak, jak atraktivní může být pro mimopražskou odbornou, neřkuli laickou veřejnost?

Dialektika nepodstatného (k debatě o TANCI PRAHA)

Dialektika nepodstatného (k debatě o TANCI PRAHA)

Přiznávám, že se mi ani po přečtení všemožných shrnutí, prohlášení, facebookových komentářů a poslechu podcastů nepodařilo v problému zorientovat. Možná z nedostatku motivace. Narazil jsem však na několik bodů, které o současném ovzduší naší taneční scény možná vypoví víc než zdánlivě zásadní spor. Debata je rozštěpena do dvou celkem přehledných táborů, oba si uzurpují mediální prostor, oba promlouvají ke komusi, jen ne k tomu druhému. Početnější tábor předstírá, že mluví za „sjednocenou taneční scénu“. Žádná sjednocená taneční scéna díkybohu neexistuje, to jen na okraj. Nedochází k žádné konfrontaci, inscenuje se zde jakási parodie veřejné debaty. Její podoba potvrzuje talent části naší taneční „elity“ vkládat energii tam, kde to není podstatné, ale pohodlné: obě strany se schovávají za skupinovou identitu, jednotlivec je bezpečně rozmělněn buď v hlasu „tanečního lidu“, nebo v institucionálně odcizeném, bezobsažném jazyce. Výstupy obou stran potvrzují pozici druhé strany, média pomáhají udržovat polaritu, která nezajímá nikoho kromě samotných aktérů a bulvárně kalkulujících žurnalistů. Ani jeden z táborů podle mě nekope za tanec, jak se oba tváří.

Když se totiž o tanec nedávno jednalo a zavírala se divadla, stát aktivně blokoval nejen taneční vzdělávání, znemožňoval lidem přístup k tanci a později jej umožnil jen určité skupině lidí, nikdo z nynějších obhájců „hodnot“ se neozval. Jedna strana „konfliktu hodnot“ se hlásí k inspiraci v byznysovém prostředí, které v duchu neoliberalismu tradičně odmítá státní zásahy, druhá požaduje demokratickou a progresivní „emancipaci“. Když stát kulturu in toto zakazoval a později ji autoritativně zpřístupnil jen na základě diskriminačních pravidel, nebylo o nezávislosti ani o demokratických hodnotách ani slyšet. Když šlo opravdu o tanec, všichni mlčeli.

Spojování tance s „hodnotami“, s nimiž se v debatě šermuje, považuji vůbec za absurdní. Pominu-li, že slovo hodnotaje dnes omílané natolik, až ztratilo jakoukoli reálnou referenční funkci, tvrzení, že se tanec pojí s nějakými hodnotami, je podle mne nepatřičné a manipulativní. Tanec žádné hodnoty neztělesňuje, je naopak prostředkem, který je vůči nim indiferentní, jako jazyk, a v tom je jeho největší „hodnota“. Ztotožnění tance s jakýmikoli hodnotami je v lepším případě rétorickým kýčem, v horším aktem záměrné ideové manipulace. V probíhající debatě se tanec používá instrumentálně, jako elegantní štít, který má zakrýt malichernou povahu konfliktu a jeho podstatu. „Hodnoty“ pak slouží jako kameny, kterými se znevažuje druhá strana.

Je asi zbytečné doufat v mediální prostředí, které by potlačilo bulvární instinkt a upřednostnilo péči o jazyk jako jediné místo, kde k ohledávání nějakých „hodnot“ může docházet. Zřejmě je marné doufat v debatu, kde by se věci nazývaly pravými jmény a v níž by jednotliví aktéři mluvili vně či alespoň na hranici hradeb svých institučních či skupinových identit. Nakonec je nejspíš zbytečné doufat, že se naše skutečná taneční scéna ve vší své pluralitě a rozmanitosti obrátí k tomu, co je podstatné: k tanci jako prostředku svého vyjádření. 

 

Témata článku

Tanec

Re: klid na práci

vložil Filip Staněk

IP: 45.84.122.28
Reaguje na: klid na práci
„Jsem přesvědčený, že pokud by zítra na louce za městem přistáli mimozemšťané, okamžitě by se vyrojila spousta expertů, novinářů, a nejrůznějších specialistů, kteří by nám vysvětlili, že na tom není nic neobvyklého, že existuje plán dalšího postupu, že zvláštní komise už o tom dlouho jednala, a především, že tu není vůbec nic, kvůli čemu by bylo třeba se zneklidňovat, protože vláda už se o to postará.” — Guattari chce s nadhledem, ale přesně doložit, jak se projevuje pozdním kapitalismem produkovaná síť zavedených referencí, zarámování a klasifikací, jejíž úlohou je zabránit tomu, aby cokoli, co by se podobalo „zlomu, překvapení nebo úzkosti, ale také nutkání milovat nebo tvořit”, rušilo klid na práci. Vše je nastaveno tak, aby se myšlenky nebo touhy, které se vymykají, nedostaly ke slovu.

Takovouto síť referencí efektivně produkují „velké stroje”, mezi něž patří školy, kliniky (lékařské i psychiatrické), počítače, kulturní a jiné instituce, telekomunikace, masová média, dostávají se k nám skrze rodinu, jazyk nebo když se od dětství sžíváme s městem. Porozumět procesům, kterými se tak děje, je důležité, protože tato sociální produkce, „produkce subjektivity”, jak ji Guattari nazval, je podle něho neopracovanou surovinou, která tvoří základ jakékoli jiné produkce a této produkci slouží, a zároveň zodpovídá za jakoukoli krizi, v níž se dnešní svět, ale i člověk, ocitá. A stejně jako kapitalistická produkce je jen předstíraným zdrojem individuality, a skutečným zdrojem standardizace, jež nás domněle spojuje a efektivně izoluje jednoho od druhého (am. sociolog Jason Read). Je to kapitalistický pořádek, který je na skutečný svět i do naší mysli promítán jako na plátno, a ovlivňuje vzorce našich chování, činů, gest, myšlenek, pocitů, pohnutí nebo vzpomínek.

Zároveň ovšem, stejně jako produkce v divadle nebo jiném umění, má produkce subjektivity dle Guattariho i estetický rozměr. Což znamená, že lze vyprodukovat takové subjektivity, jež budou singulární — jež budou sloužit, tomu, čemu se ty zavedené snaží zabránit. Že produkci subjektivity lze obrátit a využít k tomu, aby tvořila a ukazovala cestu ze zajetí zavedených referencí, jejichž je půvocem, a v nichž se — ať už jako jedinci či společnost — ztrácíme. A právě tato obojetnost produkce subjektivity, její schopnost svazovat i uvolňovat, zajímat i vyprošťovat, je myšlenka, kterou při své práci využívá Bojana Kunst, když poukazuje ke schopnosti tance a performance „materializovat” zavedené a prosazované abstrakce, jež se týkají pohybu — tedy ukazovat jak fungují, jaké jsou jejich důvody a limity. Namísto Guattariho navazuje Bojana Kunst na jednoho z jeho následovníků, Maurizia Lazzarata, který koncept rozpracovává a aktualizuje zejména s přihlédnutím k výrazným změnám, jež se ve společnosti odehrály v posledních pár dekádách, a jejichž zdroj nachází v proměnách způsobů, jimiž pracujeme. __ dreamedpath@gmail.com (Petr Soukup)
Souhlasím. Ostatně o něčem podobném jsem nedávno v jiné souvislosti psal (https://operaplus.cz/poznamky-ke-statusu-umelce/).

Nabízím ale k zamyšlení, jednak že tyto "stroje" (koncept má původ ve skutečnosti u Foucaulta - pojem "dispositif" rozpracovává v Dějinách sexuality) jsou daleko rozsáhlejší a společensky zakořeněnějsí, než jak se domnívá Guattari, a je možné za ně považovat v podstatě "cokoli, co má nějakým způsobem schopnost zachytit, orientovat, určovat, modelovat nebo ovládat gesta, chování nebo názory živých bytostí" (Agamben, What is an Apparatus, 2009), tedy i jazyk a tanec, ale jednak a hlavně, že tyto "stroje" je možné pozastavit, deaktivovat jejich sílu a neutralizovat jejich moc, aby se obnažily jako takové a vystavily volnému užití. Co však vidím, je snaha o přechýlení vah na druhou stranu, nebo naopak o zachování a upevnění stávajícího stavu, obojí ve vleku stejné logiky. A s tím souvisí pokušení (možná jen nereflektované) instrumentalizovat jazyk i tanec ve jménu "hodnot".

"Ten, kdo klade hodnotu, klade eo ipso vždy i ne-hodnotu; smyslem kladení ne-hodnoty je potlačení této ne-hodnoty." - C. Schmitt, Teorie partyzána, s.77

Výzvou je podle mě vymanit se z tohoto pingpongu, pokusit se o identifikaci těchto řídících "strojů" a deaktivaci jejich moci, aby se nabízely možnostem volného, svobodného užití.

Filip Staněk

klid na práci

vložil pierrot le fou

IP: 82.142.97.165
Reaguje na:
„Jsem přesvědčený, že pokud by zítra na louce za městem přistáli mimozemšťané, okamžitě by se vyrojila spousta expertů, novinářů, a nejrůznějších specialistů, kteří by nám vysvětlili, že na tom není nic neobvyklého, že existuje plán dalšího postupu, že zvláštní komise už o tom dlouho jednala, a především, že tu není vůbec nic, kvůli čemu by bylo třeba se zneklidňovat, protože vláda už se o to postará.” — Guattari chce s nadhledem, ale přesně doložit, jak se projevuje pozdním kapitalismem produkovaná síť zavedených referencí, zarámování a klasifikací, jejíž úlohou je zabránit tomu, aby cokoli, co by se podobalo „zlomu, překvapení nebo úzkosti, ale také nutkání milovat nebo tvořit”, rušilo klid na práci. Vše je nastaveno tak, aby se myšlenky nebo touhy, které se vymykají, nedostaly ke slovu.

Takovouto síť referencí efektivně produkují „velké stroje”, mezi něž patří školy, kliniky (lékařské i psychiatrické), počítače, kulturní a jiné instituce, telekomunikace, masová média, dostávají se k nám skrze rodinu, jazyk nebo když se od dětství sžíváme s městem. Porozumět procesům, kterými se tak děje, je důležité, protože tato sociální produkce, „produkce subjektivity”, jak ji Guattari nazval, je podle něho neopracovanou surovinou, která tvoří základ jakékoli jiné produkce a této produkci slouží, a zároveň zodpovídá za jakoukoli krizi, v níž se dnešní svět, ale i člověk, ocitá. A stejně jako kapitalistická produkce je jen předstíraným zdrojem individuality, a skutečným zdrojem standardizace, jež nás domněle spojuje a efektivně izoluje jednoho od druhého (am. sociolog Jason Read). Je to kapitalistický pořádek, který je na skutečný svět i do naší mysli promítán jako na plátno, a ovlivňuje vzorce našich chování, činů, gest, myšlenek, pocitů, pohnutí nebo vzpomínek.

Zároveň ovšem, stejně jako produkce v divadle nebo jiném umění, má produkce subjektivity dle Guattariho i estetický rozměr. Což znamená, že lze vyprodukovat takové subjektivity, jež budou singulární — jež budou sloužit, tomu, čemu se ty zavedené snaží zabránit. Že produkci subjektivity lze obrátit a využít k tomu, aby tvořila a ukazovala cestu ze zajetí zavedených referencí, jejichž je půvocem, a v nichž se — ať už jako jedinci či společnost — ztrácíme. A právě tato obojetnost produkce subjektivity, její schopnost svazovat i uvolňovat, zajímat i vyprošťovat, je myšlenka, kterou při své práci využívá Bojana Kunst, když poukazuje ke schopnosti tance a performance „materializovat” zavedené a prosazované abstrakce, jež se týkají pohybu — tedy ukazovat jak fungují, jaké jsou jejich důvody a limity. Namísto Guattariho navazuje Bojana Kunst na jednoho z jeho následovníků, Maurizia Lazzarata, který koncept rozpracovává a aktualizuje zejména s přihlédnutím k výrazným změnám, jež se ve společnosti odehrály v posledních pár dekádách, a jejichž zdroj nachází v proměnách způsobů, jimiž pracujeme. __ dreamedpath@gmail.com (Petr Soukup)
+5 0 ! Odpovědět

Zobrazit další komentáře 2

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: