Labutí jezero, Miroslav Kůra (Princ), Jarmila Manšingrová (Odilie). Foto: Jaromír Svoboda, Archiv ND.
Další kroky Jarmily Manšingrové vedly do Prahy (sólistka Národního divadla v Praze 1957–1964) a Brna (sólistka Národního divadla Brno 1964–1973). Po brněnském působení se vrátila na pozici sólistky zpět do Prahy, kde posléze mezi lety 1977 a 1991 zastávala post baletní mistryně.
Jako tanečnice ztvárňovala zejména velké role klasického i soudobého repertoáru, například Odettu a Odilii v Labutím jezeře (SND Bratislava 1953, ND Praha 1960, Brno 1966), Marii v Bachčisarajské fontáně (SND Bratislava 1954, ND Praha 1960), Mášenku v Louskáčkovi (SND Bratislava 1956), Smeraldinu ve Sluhovi dvou pánů (ND Praha 1958), Paní Měděné hory v Kamenném kvítku (ND Praha 1960) či Julii v Romeovi a Julii (Brno 1965). Jednou z jejích životních rolí byla titulní postava baletu Giselle (Brno 1968), kde podle Jany Holeňové "uplatnila svou vytříbenou taneční techniku i vnitřní prožitek role". Vystupovala také v zahraničí, například v Belgii, Německu, Polsku, Rusku či Španělsku. V roce 1958 účinkovala v programu Laterny magiky na EXPO 58 v Bruselu, kdy spolupracovala s Alfrédem Radokem.
Dosud můžeme vidět její taneční virtuozitu zachycenou v televizních baletních inscenacích v režii Petra Weigla a choreografii Miroslava Kůry. Mezi ně patří Pas de quatre na motivy Labutího jezera (1967), Bolero (1967), Víly inspirované Giselle (1970) či pas de deux z baletu Don Quijote (1970). Nejstarším tanečním filmem, ve kterém lze obdivovat umění Jarmily Manšingrové, je Rudý mák, který vznikl v roce 1955 v choreografii Alexandra Romanoviče Tomského s hudbou Reinholda Moriceviče Glièra, v režii Pavla Blumenfelda. Jarmila Manšingrová zde tančila hlavní roli po boku Miroslava Kůry (Tao-Choa a Li-Šan-fu), oba tak můžeme vidět v tomto snímku zachycené v mladém věku, Jarmile Manšingrové bylo v době natáčení jednadvacet let, Miroslavu Kůrovi jednatřicet let.
Jarmila Manšingrová se věnovala také výchově mladých tanečnic a tanečníků, pracovala jako pedagožka na taneční konzervatoři v Brně (klasický tanec) a v Praze (výkonná a jevištní praxe) a od roku 1977 působila na pedagogických stážích v Marseille. Byla také baletní mistryní Českého baletního divadla (1993/94) a Baletního divadla Praha (1996/97). V roce 1969 se stala zasloužilou umělkyní.
V uměleckém a osobním životě byla propojena s předním českým tanečníkem a choreografem Miroslavem Kůrou (1924–2023), s nímž měla dceru Janu Kůrovou (1959), tanečnici, pedagožku, baletní mistryni a choreografku. Jarmila Manšingrová zemřela před čtyřmi lety, 21. ledna 2020.
Zdroje:
ČIŽMÁRIKOVÁ, Monika. Petr Weigl jako režisér baletních filmů a inscenací. HAMU – bakalářská práce, 2015.
DOBEŠOVÁ, Lenka. Rozhovor s Janou Kůrovou: „Balet boří kulturní a jazykové bariéry.“. Online. Taneční aktuality. 2019. Dostupné z: https://www.tanecniaktuality.cz/rozhovory/rozhovor-s-janou-kurovou-balet-bori-kulturni-a-jazykove-bariery. [cit. 2024-03-07].
HOLEŇOVÁ, Jana. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha: Divadelní ústav, 2001. ISBN 8070081120.
Jarmila Manšingrová. Online. Online Archiv Národní divadlo v Praze. Dostupné z: http://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/2777. [cit. 2024-03-07].
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?