Štyri (+1) dni tanca pre Vás: S ředitelkou Zuzanou Hájkovou o festivalu, divadle i o Lososech


Se Zuzanou Hájkovou jsem se sešla předposlední den festivalu. Vystřídala jsem tak tanečníky Divadla Štúdio tanca, kteří právě byli na opožděném posezení k premiéře představení Lososy. Z tohoto momentu i podle celkového průběhu festivalu, kterého se tanečníci souboru neustále účastnili a tvořili odborné jádro publika, jsem si uvědomila, že vztah vedoucí a členů divadla dýchá pohodou a respektem. 

 

Festival probíhá podruhé ve vašich vlastních prostorech. Máte pocit, že je tím pádem letošní ročník klidnější než ten předešlý?
Nevím, jestli to umím dobře porovnat, protože jsme tu stále a stále hrajeme. Není to tak, že bychom přišli po roce a dělali festival, ale jsme tu doma. Festival je sice podstatný moment, ale neznamená to, že by nás to úplně vytrhlo z kontextu celého roku. Přirozeně to vyplyne a jsme připravení. Máme zaběhnutá představení, technici jsou ve švunku a marketing plynule pracuje, takže necítím takovou extrémní změnu.
Samozřejmě, že týden, dva před festivalem byl cítit tlak, ale myslím, že víceméně proto, že byla naše premiéra a já jsem šla z postu ředitelky do postu uměleckého. A ostatní se snažili tahat za mě. Ale jak začal festival, už je pohoda.
Pamatuji si, že minulý rok bylo období, kdy jsme si uvědomili, že v takhle malém počtu lidí náš velký záběr nikdy neskončí. Pochopila jsem, že je potřeba umět lépe rozdělit práci mezi lidi, najít lepší systém a možná i trochu posilnit. A to už se tuto sezónu podle mě podařilo.                                        

Jak často se svým divadlem hrajete přes rok?
Hrajeme každý týden. Snažíme se mít šest až osm představení do měsíce. Ve středu máme základní hrací den a přidáváme k tomu pátky. Plus máme organizovaná představení pro školy a plus ještě nějaké hosty nebo nájmy. Ale v rámci naší koncepce a filozofie.                                

Jak jste spokojeni s návštěvností?
Pracujeme na tom, protože se nám přes období rekonstrukce naše komunita, kterou jsme v Bystrici měli, stihla rozpadnout, ačkoliv to slovo používám nerada. Mnozí z diváků byli vysokoškoláci, kteří odešli z města, a dost publika jsme ztratili za období, kdy jsme neměli stabilizovanou scénu. A vzhledem k tomu, že tu publikum budujeme nanovo, jsem spokojená. Myslím, že se to hodně zlepšuje. I když je početnost publika velmi nevyzpytatelná a umí nás zaskočit a rozladit, jdeme dále. Mám takové přesvědčení a teorii a snažím se, aby ji všichni zaměstnanci pochopili a přijali. Pokud jsme repertoárové divadlo, a tak jsme i vznikli pro toto město, tak máme mít dveře stále otevřené a stále pravidelně hrát. Aby se nestalo, že i kdyby přišel třeba jen jeden divák, že bychom zrovna neměli představení. Chci, aby lidi věděli, že naše pravidelnost je zaručená.                                                                                        

Je složení obecenstva přes rok jiné než festivalové publikum?
Není rozdílné. To znamená středoškoláci, vysokoškoláci a někteří lidé zralejšího věku, které tento žánr zaujal nebo se prostě naučili na nás chodit.  Trochu se liší jen publikum premiéry, kde jsou i lidé, kteří jinak do divadla nebo na tanec běžně nechodí.

Jak se vám vybírala představení do programu letošního festivalu?
Měli jsme hodně nabídek. Ale co poslední dobou vidím nebo alespoň co se týče produkcí, které se hlásí na festival, tak vzniká mnoho děl, která tvůrci nemají kde hrát anebo ověřovat v realitě. A tak jsou často udělané jen jakoby do šuplíku a je to na nich vidět. Už cítím potřebu změnit formát festivalu. Ještě nevím, jakým směrem.

Uvažujete rozšířit určení festivalu i za hranice slovenských produkcí a koprodukcí?
Ano, hledáme, co s festivalem dále, co by bylo pro Bystrici zajímavé. Ptáme se i samotných diváků.
Výběr je teď limitovaný. Klasický případ je paradox, že máme mnoho nabídek z Čech. Slovenské tvorby bych čekala ve srovnání s tím více, trochu mě to mrzí. 

Nebo uvažujete o tématickém určení festivalu?
Máme zkušenost i s tématickým festivalem. Tanec dnes, který byl ještě před festivalem Štyri (+1) dni tanca pre Vás, byl více tématický. Například jeden ročník byl věnovaný duetu v současném tanci a nebylo to špatné. Ale nad něčím takovým neuvažujeme.
Jsme teď ve fázi, že jsme o tom začali mluvit, „otevřeli šuplíky“, aby vyplynul nápad. Jedna z věcí, která mi v tom velmi překáží je to, že se z mého pohledu festival pro umělce odehrává na velmi formální bázi. To znamená, že umělci odehrají a ani se festivalu více nezúčastní. V Bystrici se nám na začátku právě naopak dařilo, aby umělci zůstávali na celé trvání festivalu a vznikla tak přirozená diskuze. A všichni si to velmi pochvalovali. Takže i nad tímto uvažuji, jak by se toho dalo dosáhnout. Teď se nám stává, že umělci v sobě často mají touhu tu zůstat, ale pak když přijde realita, tak sem doběhnou úplně uštvaní a nakonec zruší třeba i jeden nocleh. Hned chtějí zase jet. A myslím si, že to není správné a dobré. Já bych velmi ráda, aby umělci chvíli spočinuli spolu a docházelo k výměně informací, ke kolegiálním rozhovorům.

Máte porovnání s ostatními festivaly v zahraničí nebo třeba divadelními festivaly tady na Slovensku?
Vytíženost v divadle mi sledování festivalů v zahraničí příliš neumožňuje. I když v posledním období jsem se vytrhla ze zdejších povinností a viděla například izraelskou nebo japonskou platformu. Ale to nejsou festivaly. Jsou to nabídky produkcí za účelem, aby producenti nakupovali na festivaly do zahraničí.
Obdobné festivaly mám odsledované z toho, když my jedeme někam hrát a můžu si porovnat, co se mi líbí nebo nelíbí.
Zajímavý festival u nás, na kterém si mnoho věcí porovnávám, je Divadelní Nitra, který je činoherní, ale přináší i jednu, dvě taneční produkce. Má velmi propracovanou komunikaci s publikem a celodenní program. Jezdím tam každý rok, pozoruji a líbí se mi. Zároveň je ale neporovnatelný finančním a historickým zázemím činohry a tance u nás. Jsou tam jisté parametry, které se nedají nikdy dohnat.
A potom například další úžasný festival, který máme na Slovensku a kam s divadlem pravidelně jezdíme, je festival Pohoda. Je to multižánrový festival na letišti, kde se kříží hudební kapely, divadlo i ranní mše. Vidím, že tento způsob spojení umělců funguje. Něco takového se mi líbí. Ale je to obrovský festival, který přitahuje masy lidí a také je velmi bohatý.
Řekla bych, že se to tady v Bystrici snažím dělat s jistou dávkou intuice. Možná by někdo řekl, že tu chybí porovnání, že necestuji tolik jako někteří jiní lidé… Ale kdybych cestovala tak jako někteří, tak by se tu nedalo udržet fungující pravidelně hrající divadlo. Člověk se vždy musí rozhodnout, čemu se bude věnovat. A mě tohle baví. Vždy jsem si přála, aby vzniklo repertoárové divadlo, které lidem poskytuje zázemí produkce. Uspokojuje mě to. Už dávno jsem si rozhodla, že pro mě projektová práce není zajímavá. Jistou dobu jsem často jezdila po platformách a festivalech, ale jednoduše se pro mě ta kapitola uzavřela. Jsou lidé, kteří to mají rádi a vyžívají se v tom, ale pro mě to není. Ale to neznamená, že nemůžeme dělat festival. Způsoby jsou různé.                                                 

Měla jste v programu letošního festivalu nějaký večer, na který jste se obzvlášť těšila?
Velmi jsem se těšila na sólo Zuny Kozánkové, které mi vyhovuje způsobem rozmýšlení o tanci a svým tématem. Mám ráda jednoduché a prosté věci. Oslovuje mě, když vidím, že má tanečník celkově tak nějak zvládnutý postoj k životu a tanec je jen jednou částí z koláče jeho já. A potom tam je všechno ostatní. Když necítím takový ten tlak „tohle všechno já a já“. A lidé na to reagují, jsou citliví.

Mám otázku k vaší premiéře Lososy. Choreografie se hodně držela tématu ryb, jak moc se v ní objevily osobnosti tanečníků?
Minimálně jedna postava tam byla klíčová. Postava ženy, která byla v pozici čelního lososa, který jednoduše je ten první v hejnu.
Ale je pravda, že jsem absolutně nepracovala na vytřibování charakteru jednotlivých tanečníků, protože jednoduše nebylo proč a nebyl to záměr. Nešli jsme přes asociaci na lidské bytosti. Vždyť losos nemůže být zlý nebo dobrý, nebo víc nebo méně zamilovaný. Opírala jsem se prostě jen o základní vlastnosti.
V první části měl pohyb vycházet z takového uspokojivého splývání, ale stále s fyzickým střehem toho, že ryba, i když splývá, tak nikdy nezleniví anebo se nedostane do stavu ležérnosti, protože si to nemůže dovolit. Potom pud, který se rodí a který způsobuje chtění tahu, sloučení předtím osamělých jedinců. Dále jsme řešili už jen linku samice, která je odhodlaná, najde místo a vyhloubí hnízdo. A jako poslední jsme se zabývali opouštěním fyzické schránky. A tam nastávaly asociace s lidským bytím.
S tanečníky jsme to přirovnávali k lidským obdobím. Například období lidské pasivity a žití v zabezpečeném pohodlí. A řešili jsme, co v člověku způsobí, že začne věci měnit. V rybě vrozený pud a v člověku možná duše nebo nějaký vnitřní popud. Najednou zjistí, že není spokojený se svým stavem a že musí něco udělat. A pak do jaké míry je schopný překonávat překážky.
Ale nepřeneseme se do znázornění člověka, který překonává překážky. Nepotřebovala jsem to. Stále se díváme na lososy, respektive lososí lidi, a pokud si to chceme přirovnat ke svému životu, jestli jsme měli takovéhle období, tak můžeme.
Pro mě je samotná příroda a soužití s ní velmi silný moment. Uvědomuji si, jak jsme jí strašně vzdálení. Snažím se, možná i přes tohle, se k ní přibližovat a poukazovat, že možná vlastně nejsme tak daleko. Že se to všechno velmi podobá. I my, až budeme umírat, tak musíme smrt jenom přijmout.                               

Jakým způsobem jste pracovala na pohybovém slovníku při tvorbě choreografie Lososy?
Z mého pohledu je to důkladně režírované. Samotný pohyb vychází i od tanečníků, pracovali jsme také formou improvizace. To znamená, že jsme pracovali s tím, jak se tanečníkům nejlépe hýbalo v určitém tématickém vedení. S některými specifickými pohyby jsem přišla já a věděla, že tak to chci udělat.
Není pro mě natolik podstatné se zabývat technikou. Když vidím, že tohle je pohyb, přes který tanečník chápe, co mu říkám a bude se v tom cítit dobře, tak to beru. Pak se to snažím cizelovat a potom zpětně nechávat zase volnost a tanečníci si s tím můžou pracovat.

Divadla Štúdio tanca je kromě tanečního souboru a festivalu spojeno také s kurzy tance pro veřejnost. Jak moc je to podstatná část vaší činnosti?
Je to velmi podstatná část. Když není k profesionálům přidružené podhoubí lidí, kteří dělají tanec rádi ve volném čase, tak je to osamocené. Od minulého roku, kdy jsme s kurzy v nových prostorách začali, se rozebíhají stále lépe. Chodí hodně malých dětí, aby se věnovaly svobodnému pohybu, jak bych to nazvala.
Kurzy učí tanečníci souboru, takže to plní také úlohu, aby se sami pedagogicky rozvíjeli. To se zpětně vrací do osobností kvality tanečníka.  

Autor: Jana Bitterová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: