„Jak ti říkají? Mně doma říkají Bobo. Každej velkej umělec si zapisoval do Moleskinu – pište si deník! Pro lásku se musí něco udělat, vždyť je krásné, že myslíš celej den na jednoho člověka, z těch 7 miliard! PPP – dej divákovi prchavý pocit převahy. Nesnáším, když se lidi smějou nosem.“ 11. 11. 2011 – v den, kdy zemřel Jiří Kaftan, mim, který působil v souboru Pantomimy Divadla Na zábradlí, jsme měli zahájit představení MIM SESSION v Redutě. Ten večer měli hrát Boris Hybner, Radim Vizváry, Miřenka Čechová, Tomsa Legierski, Vojta Švejda a další studenti HAMU. Boris právě přišel se smutnou zprávou, že zemřel pan Kaftan, a tak mu mělo být představení věnováno. Jelikož z předprodeje nebyl prodán jediný lístek, zrušili ho. Nastalo ticho a Boris řekl (mám to v tom deníku): „S…m na to. To je bezmoc. Zas….. kapitalismus.“ A odešel, potkaje oněch 15 diváků přešlapujících na Národní třídě. A teď odešel navždy. Děkujeme, pane profesore – Bobo.    

Patřím ke generaci divadelních kritiků, kteří se sympatiemi a obdivem sledovali zejména mimickou a pantomimickou tvorbu svých vrstevníků – B. Hybnera, B. Polívky a C. Turby. Myslím, že mám docela oprávněný dojem, že jsem tento vztah naplnila během let formou lexikografických prací, recenzí, studií, naposledy v Borisově případě textem a editací dnes už rozebrané vzpomínkové knížky Hybneriáda aneb Boris červený a černý. Vydalo ji v omezeném nákladu vydavatelství HAMU v roce 2011 k Hybnerovým sedmdesátinám. Ve svých kritických úvahách už dnes, bohužel, nemohu pokračovat. Zbývá tedy jen pohled na osobní vztahy, a ty většinou nejsou mezi kritiky (jsou-li opravdu kritiky) a umělci vždycky nejvřelejší.

Boris se už někdy u příležitosti premiéry Harakiri nechal s mladickým zápalem slyšet, že jsou kritici jezdci bez koní; předpokládám, že si to myslil až do konce života, jen to už neříkal nahlas. Stál spíše o osobní postřehy a reakce. Správné bylo pro něho to, co dělal, a pro co se rozhodl. Jako každá výrazná umělecká osobnost byl zaujat pro svůj způsob. Po letech práce v oboru přerostla jeho zkušenost ze životních vrcholů a pádů v postoj muže, který se ničeho nevzdává a své bolesti před světem ukrývá pod maskou věčného optimismu. Co nás spojovalo? Láska k divadlu a umění pantomimy. Snaha uchovat toto jedinečné umění a předávat dále – následníkům i divákům. Odtud se rodila naše vzájemná tolerance, pochopení a důvěra.

Ladislava Petišková  

 

Když byla Pantomima Alfreda Jarryho rozprášena, Boris ztroskotal v Praze a neměl do čeho „píchnout“. Já skončil na „mateřské lodi“ Provázek. Napadlo nás, že by Boris mohl k nám na palubu. Že bychom byli všichni rádi. A taky byli. Boris přibyl do Brna! Ubytoval se u nás v bytě na Jánské 12 a začali jsme pracovat na představení. A už jsme měli námět. Vzalo nás to a Boris se po několika dnech přestěhoval z kuchyně do obýváku, abych to měl z ložnice blíž, kdyby mě něco napadlo. A měli jsme kostru. A drželo nás to! Boris se přestěhoval do ložnice a moje milovaná Stáňa do obýváku. V noci nám to šlo nejlíp. Bralo nás to! Leželi jsme na manželské posteli a diktovali si navzájem a řvali jsme a překřikovali jsme se a mohutně se povzbuzovali a chechtali. Stánička se přestěhovala do kuchyně, kde to přece jenom bylo míň slyšet. Po několika bouřlivých nocích vše dohotoveno. A že začneme zkoušet. A Boris podepíše smlouvu s naším divadlem. Ale musí si zajet pro občanku. Zapomněl ji v Praze. Doprovodil jsem ho na vlak. Zamáváno. A Boris se už z Prahy nevrátil. Představení nikdy nehráno. Manželství zachráněno.

P. S.: Psali jsme tehdy pod značkou HP. Koňská síla ať nás provází.